La mujer sin cabeza
La Femme sans tête
Donna senza testa, La
La mujer rubia
The Headless Woman
Réžia:
Lucrecia MartelScenár:
Lucrecia MartelKamera:
Bárbara ÁlvarezHrajú:
María Onetto, Claudia Cantero, César Bordón, María Vaner, Inés Efron, Daniel Genoud, Guillermo ArengoObsahy(1)
Verónica, žena z vyšší společenské vrstvy v současné Argentině, se při jízdě autem skloní pro zvonící telefon a ve stejném okamžiku její vůz narazí do čehosi na cestě. Žena odjede, ale později v ní začne sílit podezření, že při srážce někoho zabila.
Zatím poslední snímek argentinské režisérky Lucrecie Martelové, autorky filmů Bažina (La ciénaga, 2001) a Svatoušek (La niňa santa, 2004), představuje radikálně matoucí filmovou zkušenost. Točí se kolem události, která se mohla (ale také nemusela) stát ve chvíli nepozornosti a o níž si kvůli nedostatku informací nelze udělat srozumitelný celkový obrázek. Podobně zastřený a neproniknutelný je ovšem celý film, jímž nás provází Verónica coby titulní „žena bez hlavy": odcizená a distancovaná od svého bezprostředního okolí. Rámování záběrů, libujících si v detailech, fragmentárních kompozicích a různých zrcadlících plochách, eliptické vyprávění, vrhající nás doprostřed situací, v nichž není snadné se zorientovat, i absence hudebního podkresu, jenž by dodal celému filmu jednotící náladu - to vše dohromady vytváří pocit dezorientace, odtrženosti od světa, do něhož skrze plátno nahlížíme.
Zmatečný duševní stav hlavní hrdinky, odrážený ve stylu celého filmu, bývá interpretován také v souvislosti se současnou argentinskou společností. Samotná režisérka prohlásila, že snímek reflektuje neschopnost Argentiny vyrovnat se s narůstajícími rozdíly mezi sociálními vrstvami v zemi. Dobře situovaná žena tak mohla snadno přehlédnout neštěstí, které způsobila někomu z nižší společenské třídy. Veróničino nepotvrzené podezření a reakce jejího okolí lze také možné položit do souvislosti s historickou pamětí Argentiny jako země, jež se nedokáže vypořádat s vlastní zločinnou minulostí v období diktatury. Každopádně je Žena bez hlavy snímkem, který velmi naléhavě staví před diváka otázky a záhady a zároveň ho opatrně upozorňuje na nemožnost jejich řešení. - Antonín Tesař
(Letní filmová škola)
Videá (1)
Recenzie (16)
Pomaly plynúci film, ktorý diváka núti neustále prehodnocovať to čo videl, hoci to bolo úplne zjavné(bolo??? :) ). Režisérka dômyselne pracuje s focusom a dôležité prvky často necháva rozmazané, zatiaľ čo sa kamera sústredí na neustále znepokojenú tvár hlavnej hrdinky(ala Antonioni). Zvuková zložka takisto často obsahuje stopu mimo obraz, poprípade mimo focus.Napriek tomu že je nám ukázaná celá udalosť, i to čo sa počas nej odohralo, stále sme zneisťovaní, až sa dostaneme do bodu kedy vôbec nevieme či sa udalosti ktoré sme videli skutočne stali. V celom filme sú prítomné sociálne motívy, ktoré sú badateľné najmä v druhej polovici, keď sa hrdinka presúva od snahy zistiť čo sa stalo k snahe sa s tým vyrovnať, nech už to bolo čokoľvek. Mimoriadne zaujímavý a formálne prepracovaný film. Napriek mnohým informáciam ktoré sa nám počas jeho sledovania dostane stále ostáva iba nepreniknuteľným mystériom.A to je na ňom strašidelné. Tématicky i štýlom sa to najviac podobá asi Antonioniho tvorbe, či už Blow up(tématicky) alebo skoršia tetralógia. Stále je to však maximálne osobité a prirovnávať to k niekomu inému by som nie príliš rád, ale možno niekoho aspoň nalákam k zhliadnutiu. Geniálne. (2x) ()
Žena bez hlavy patří k těm filmům, jež se mi těžko hodnotí a když už nějaké hodnocení ze sebe dostanu, přemítám, jestli jsem nakonec nebyl příliš zlý či hodný. Snad to neznamená, že nemám k tomu filmu, co říct. Ten film mi uniká, falešné odrazy a nepřehlednost mi vždy dovolí něco zahlédnout, ale zoufale šahám do prázdna. Není to neschopnost vyprávět, ale úmysl umělkyně neprůhledně (ne)vyjevit, oč tu vlastně běží. +++++ Protagonistka Veronika něco či někoho srazí při jízdě autem, zřejmě zvíře. Z místa nehody odjede, ale zmocňují se jí pochybnosti. Nebyl to snad nakonec člověk? Veronika se snaží přijít na kloub pravdě a snad se i s událostí srovnat. Navzdory tomu, že dění lze až tak jednoduše popsat, není vůbec jednoduché jej sledovat. Divák je dezorientován v čase i prostoru. Je vržen do světa, o kterém ví pramálo a části světa se neobtěžují, aby říkaly: "Ahoj, já jsem..." +++++ Většině záběrů védodí detailně zabraná hlava Veroniky se zvláštně nepřítomným úsměvem (např. první obrázek v galerii). Zcela absentují ustavující záběry a ty zbylé si dávají záležet na tom, aby se z nich nedal složit spojitý obraz. Detail a současný rozměr prostoru dění působí společně, že divák vidí jen velmi malou výseč světa. Detail a častá malá hloubka ostrosti dokonají dílo zmatení (opět první obrázek galerie). Nikdo se nepředstavuje, nikdo se nevysvětluje. Kdyby Veronika v jednu chvíli neřekla, co ji trápí a nezačala pátrat, nejspíš bych vůbec nic nepochopil. Výsledkem jejího pátrání ovšem není zjištění, co se vlastně stalo, ale znejištění na ještě hlubší úrovni. Nikdo již nemůže říct, zda se vůbec něco stalo. +++++ Zmatení diváka filmem bývá věcí ne až tak vzácnou, Žena bez hlavy však se v určitém ohledu blíží v tomto aspektu unikátnosti. Dosahuje se jej, alespoň zpočátku, pouze nedostatkem informací daných kompozicí záběru a "výběrem času" z Veroničina života, který bude zaznamenán. Divák skoro celý film nemá důvod se domnívat, že by se dělo něco zvláštního, odporujícího každodenní skutečnosti, i atmosféra snímku dýchá poklidným životem dobře zajištěné domácnosti a vlastně jen zvláštní výraz Veroniky působí Jinak. +++++ Stydím se, ale sociální a historický aspekt filmu jsem přehlédl. Zajímavý, náročný film. Zase si připadám nepatřičně, ale... silné ***. ()
Jak již napsal boogieman, Žena bez hlavy je svým originálním způsobem variací na Antonioniho Zvětšeninu. Sociálně kritický rozměr, který se vypichuje v obsahu, je v ní při troše pozornosti skutečně čitelný a to, co se nejprve jeví "jen" jako psychologický portrét ženy, která si nechce přiznat, že autem srazila dítě (ačkoli o ten samotný fakt tam zas až tak moc nejde - jde o tu nejistotu), se postupně stává díky vlažným reakcím její rodiny a jejích přátel výpovědí o chování určité části společnosti. Všichni totiž jednají se stejně malou hloubkou ostrosti s jakou kamera snímá okolní dění. Jakoby ona společenská vrstva žila netečně a se svými iluzemi na jakémsi malém, ostře ohraničeném plácku, kolem kterého si postavila vysokou zeď, aby příliš neviděla, co se prostírá za ní. Občas přes zeď sice dolehnou určité hlasy, že něco - něco se za zdí stalo. Ale co přesně, to se tito lidé nikdy nedozví, protože ani nechtějí dozvědět. Snad je to koneckonců charakteristika střední třídy obecně. Opravdu skvělý a nejenom formálně hodně důležitý film, byť díky banalitám a nepodstatnostem ukazovaných v prvém plánu není divácky tolik vděčný. ()
Uf. Bezhlavá žena je rozhodně film, ve kterém lze vidět masterpiece, pokud budete chtít. Záminek k tomuto označení nám dává hned od začátku dost. Vypráví se formou, kamerou, tempem, mdlou a dusivou atmosférou, drobnokresbou tváře hlavní hrdinky. Co ale naplat, když mě film neoslovil spontánně něčím dalším než ústřední myšlenkou, kterou nejpozději od poloviny už není kam rozvíjet. Martel si hlasitě řekla o festivalové uznání, natočila dobrý film, ale zůstal jsem nedotčen. Možná i proto, že téma odcizení bylo prozkoumáno a vymačkáno v šedesátých letech, a já nevím nakolik ještě potřebujeme sledovat filmy, ve kterých postavy ustaraně koukají do prázdna a dávají na odiv svojí neschopnost komunikovat. ()
Nechal jsem se rozptýlit mobilem, nedávala jsem pozor a přejela psa. Byl to určitě pes, ale nemusel to být pes, mohl to být i člověk. Kdybych přejela člověka bylo by to mnohem horší. Stejně jako pes tam mohl být člověk. Potom bych nepřejela psa, ale člověka. Co jsem do něj narazila mě bolí hlava. Jak si tedy mohu být jistá, co čeho jsem narazila... Před pár lety jsem na silnici zúžené sněhovými barieramu předjížděl skupinu holek. Jel jsem pomalu, ale zrovnak když jsem je míjel, zvedla jedna z nich ruku do pravého úhlu a střetla se s mým zrcátkem. Zastavil jsem a chtěl jí odvést do nemocnice. Rozhodně to odmítla, tvrdila, že to nic není, a tak jsem jel dál. Možná jsem byl v podobné konstelaci jako "bezhlavá" hrdinka tohoto filmu. Co když ta ruka nebyla v pořádku a dojde ke komplikacím?... Mile mě překvapilo přijetí a hodnocení filmu na těchto stránkách, většina komentářů nepochází zřejmě od "bezhlavých" diváků; boogieman dokonce popisuje zásadní zvrat děje a v podstatě jeho tajenku: hrdinka sa presúva od snahy zistiť čo sa stalo k snahe sa s tým vyrovnať, nech už to bolo čokoľvek. To, co se stalo, stalo se jí, Verónice, pouze jí a nikomu jinému. Proto také nikdo jiný to nemůže pochopit. Skutky ostatních jsou neúčinné a jejich rady bezradné. Musí to nejen sama zpracovat a sama se s tím vyrovnat, ale navíc to musí provést tak, aby tím neohrozila ostatní a jejich běžný život, jejich vztah k ní a její k nim.... Ještě zbývá úvaha o tom, zda role Veróniky je spojená s jejím pohlavím (tedy genderová) nebo ne. Nejspíš ne. Určitě je však spojená s dobou. Dnes se takto už nikdo nechová, dnes chce i (pseudo)bolest být viděna, nejlépe v televizi. ()
Reklama