Božský

Božské! Italská politika a devadesátky nikdy nebyly tak sexy, jak je ukázal Sorrentino. Z vrásčitých sucharů udělal rocknrollové hvězdy a z politiky tepající thriller. Politické drama už dlouho nemělo takový náboj. Sorrentino tento skomírající žánr oživil s razancí elektrických šoků, což se však ve výsledku může zdát jako velice dvojsečné. Umělecká licence, a jinak to snad ani nejde, celý případ zjednodušuje a na kontroverzního Andreottiho se dívá velice zúženou optikou. A vzhledem k tomu, že film se zabývá takřka současností, je tento přístup o to víc na pováženou. Avšak tvůrci se toho zhostili s elegancí Armaniho šatníku a tak se jim dá leccos odpustit (o to víc, když vše nasvědčuje tomu, že Andreotti skutečně vinný je). To nic nemění na faktu, že podobný film si v tuzemském prostředí jen ztěží dokážu představit. Takový thriller o opoziční smlouvě by přivedl do varu kdejakého politika či novináře. Kdo ho zaplatil? Komu to prospěje? Kdo za tím stojí? Jakou kauzu má tento snímek zakrýt? Proto smekám před odvahou tvůrců, kteří necouvli před celospolečenským ohlasem a kontroverzí, která byla jednoduše nevyhnutelná. Ostatně natáčet „skutečný“ příběh muže, jenž nechal jim podobné chladnokrevně zavraždit, není věru žádná legrace. V neposlední řadě bych rád podotknul, že film není určen jenom italskému publiku, ba naopak jeho téma viny (místy připomíná francouzského Proroka) je univerzální a nadčasové, přičemž vůbec nevadí, že si z filmu zapamtujete dvě tři jména, protože na těch opravdu nezáleží. Příběh je vcelku snadno čitelný a pokud jsme až příliš zpohodlněli jasně nalinkovanými filmy, tak je to spíše vina publika nikoliv filmu. V závěru se nakonec nabízí pouze jediná otázka, a to, co k čertu Itálie dělá v Evropské unii a G8? (01.04.2010)

Napriek úvodnej vysvetľovačke kto je kto, je tento opus o najmocnejšom človeku povojnového Talianska pre netalianského diváka (a to nejaké znalosti o talianskej politike mám) takmer neuchopiteľný. Sorrentino tu síce buduje svoj typický štýl dlhých záberov bez strihu (párty a gratulácie sú asi najlepšou scénou) a videoklipovej štylizácie, kedy kombinuje kontrastujúcu popovú a rockovú hudbu s "nudným" prostredím politiky, výsledok je ale menej opulentný a vizuálne pôsobivý ako jeho neskoršie filmy. Na druhe strane oproti tematicky podobnému Silviovi je Božský násobne menej patetický a do seba zahľadený. (04.03.2020)

Fascinující podívaná, i pro člověka nezatíženého znalostí italských reálií. Sorrentinovi se zde podařilo nejen nechat vzniknout pozoruhodnému filmovému portétu Giulia Andreottiho, ale též obecně platnému snímku o fungování vysoké politiky a zákulisních dohod. V tomto smyslu bych se nebál tento film film přirovnat ke Coppolově mafiánské trilogii, s níž nese celou řadu podobností. Snímek samozřejmě stojí na herectví Toniho Servilla - kdo ho zná z jiných filmů, musí žasnout, jakou proměnu zde podstoupil - nejen jeho legračně odstávající uši, ale i kamenný výraz, za nímž skrývá veškeré emoce, vytváří neuvěřitený herecký výraz, který doslova omračuje. Marná sláva, ať to s tím hrbatým chlapíkem bylo jakkoli, nedá se mu upřít odzbrojující charisma, které tady zůstalo i po jeho smrti. Vytříbeně skvělý film, který mě dostal do kolen. (15.03.2015)

O Andreottim jsem v životě neslyšel, o politiku se zajímám pouze povrchně a životopisné filmy nemám zrovna v lásce. Čím to tedy je, že mě tenhle portrét jednoho mimořádného muže dokázal dostat do kolen? Hlavní hrdina chodí jako mnich, co si to zrovna rozdal s jeptiškou; má srandovní uši, téměř nepoužívá mimické svaly, a přece budí respekt na první pohled. Všechna čest Tonimu Servillovi, že si s touhle opravdu těžkou rolí tak bravurně poradil, takhle strnulý, a přitom procítěný výkon podal naposledy Javier Bardem v Téhle zemi. Největší podíl na úspěchu má ale určitě Sorrentino, který hýří nápady, scény snímá nečekanými způsoby a nepotřebuje stříhat každou půlvteřinu, aby dal filmu patřičný rytmus. Za vůbec nejlepší ale považuji části, kdy nezazní žádný dialog a napětí je dosaženo pouze pomocí kamery, hudby a střihu. Tak se totiž pozná výjimečný film a jeho tvůrce - moment, kdy se oslavuje volební vítězství a ministr financí to jde pořádně rozšoupnout na parket, jsem si musel pustit hned několikrát. A věřte, že to v mých očích už něco znamená. (05.09.2010)

Politická teorie náhod versus vůle boží. Italská vláda je jedna velká tancující mafie. Naštěstí v audiovizuáně vytříbeném stylu a se silnou hereckou základnou. Jen to chtělo vyrovnanější příběhovou linku nebo menší zahlcenost jmény a nedostačujícími fakty pro spojení. Formální přístup i kameru však beru všemi deseti. (06.02.2010)