Japonská neděle
Obsahy(1)
Režisérka Helena Třeštíková a kameraman Jan Vaniš využili svého pobytu v Japonsku s Divadlem Spejbla a Hurvínka k natočení zajímavého dokumentu. Jak tráví neděli průměrný obyvatel Tokia? V časově nevelkém prostoru se autorům podařilo nastínit zajímavosti a zvláštnosti tohoto obrovského města, v němž je Evropan šokován především protiklady, vyplývajícími ze staleté tradice a z vysoce vyspělé, přetechnizované, ale poněkud odlidštěné současnosti. Na začátku filmu je připomenuta jednoduchá zásada, kterou dodržují Japonci: „Přej si a přání ti bude vyplněn“. Uvidíme rybí trh Cukidži v Tokijském zálivu, malé nádrže „curibori“ uprostřed města, kde lze rekrečně chytat ryby a nebo soutěž v „ledovém sochařství“ na hlavní tokijské tepně Ginze. Podvečerní expres Hikari symbolicky uzavírá naší procházku. (Filmový přehled)
(viac)Recenzie (3)
Všedný pohľad na nedeľné Tokio. Tanečníci, deti, vejáre, pár svetelných reklám. Budovanie ľadových sôch, rybacina na pultoch. Do toho pokec o exotickom východe a vzťahu tradície k modernej dobe. Celý čas škrečí jemne otravná melódia. Inak zaujímavé porovnanie s dneškom sa skrýva práve v reklamách. Hoci dokument upozorňuje na svietiace bilboardy v uliciach hlavného mesta Japonska a niekoľko ich je aj vidieť vo filme. Celkovo ostala drvivá časť verejného priestoru začiatkom 80. rokov bez reklám. Propagačno - letákovo - panelovo - megaboardový smog v uliciach miest a pri cestách, aký poznáme z každodennej reality, sa vtedy ešte zďaleka nekonal. ()
Tento krátký dokument nemá nijak zvlášť silnou výpovědní hodnotu. Autoři spíš využili možnost něco natočit v Japonsku, tak to jednoduše udělali. Ovšem chápu, že neinformovanému československému publiku mohly obrázky z Tokia učarovat či ho udivit. ()
Helena Třeštíková se silně inspirovala Chrisem Markerem a jeho esejí Dimanche à Pekin (Neděle v Pekingu) a natočila svou Japonskou neděli. Bohužel neumí tak dobře pracovat s jazykem, myšlenkami, střihem, montáží ani s filmovou kompozicí jako mistr Marker. Takže její japonská neděle v roce 1981 vedle té čínské z roku 1956 vypadá ploše. V komentáři propojeném s obrazem jen formálně, ne bytostně, jako u Markera, rozvíjí v podstatě jednu myšlenku, která nejde moc do hloubky, protiklady japonského národa. Přesto jsem rád, že se alespoň někdo z našich tvůrců inspiruje Markerem. Film má smysl vidět, pokud se zajímáte o japonskou kulturu a chcete poznat, jak vypadali ulice Tokia počátkem osmdesátých let a co dělali Japonci v neděli. ()