Limite

Jeden z vrcholů němé éry, ale především spojnice mezi ní a filmovou modernou. Úvod ještě používáním pomalých prolínaček, které formálně podtrhují metaforickou blízkost/ kolizi melancholických obrazů, připomíná básnický symbolismus přelomu století (což novodobí restaurátoři snímku podtrhli výběrem hudby od impresionisty C. Debussyho). Ale nenechme se zmást, scény následující již patří hlavně avantgardní, "artové" tendenci v moderním filmu, v němž je narativ minimalizován a na místě, jež uprázdnil, vzniká prostor pro autonomii filmového obrazu a jeho svébytnou řeč, skrze niž až film především promlouvá. Sekvence osvobozené od tíhy vyprávěného příběhu (i když v originále asi o něco méně, jelikož původní mezititulky se nejspíše většinou nedochovaly) umožňují všemu, co kamera zabírá, rozehrát svoji vlastní poetiku - detaily věcí, detaily postav, hra montáže, nepředvídatelnost kamery, abstrakce i odkaz díla na své vlastní médium. (16.09.2015)

https://www.youtube.com/watch?v=TQvM9-IxncQ (13.11.2014)

Veľmi zvláštny film, ale nie príliš príjemným spôsobom. Je hrozne rozvláčny, takmer bez slov, obsahuje v podstate jediný krátky dialóg, dĺžka filmu je priam ubíjajúca. Kamera je veľmi dobrá, aj keď tie veľmi pôsobivé zábery, pri ktorých som cítil isté súznenie, sa striedajú so zábermi ničnehovoriaciími, akoby z nejakého amatérskeho videa. Jediné, čo môžem bez výhrad pochváliť, je výborná hudba (Debussy, Ravel, Rachmaninov, Borodin), bez nej by som pri sledovaní tohto filmu doslova trpel. (21.10.2021)

(spoiler) Krásně natočené existenciální psycho brazilského režiséra a spisovatele Maria Peixota, které v kinematografii země karnevalu, kávy a fotbalu zaujímá téměř kultovní postavení. Základním motivem filmu je bezvýchodnost života, zoufalství, zobrazení nejzazších hranic lidské beznaděje - psychologických limitů, které je člověk ještě s to snést. Úplně prvním záběrem je obraz dívky, sevřené spoutanýma mužskýma rukama (záběr inspirovaný jako celý film fotografií, kterou Peixoto spatřil v Paříži r. 1929). Následuje dlouhý sugestivní pohled na trojici lidí - dvě ženy a jeden muž - plující loďkou bezcílně na otevřeném moři. Vidíme jejich trápení, přičemž v následujících sériích flashbacků se dovídáme, jaké události tomu předcházely, které osudové rány je dostaly do této pasti života. První žena uprchla z vězení a v zapadlém městečku žila nešťastný život skrývající se švadleny. Druhá žena prožila život po boku opilce, jenž se živil jako pianista doprovázející němé filmy (např. Chaplin uprchlým trestancem). Trojici uzavírá muž - vdovec, který se stal milencem vdané ženy, o níž však zjistil, že má (možná?) lepru. Emocionálně nejsilnějšími momenty jsou právě záběry z loďky, které se objevují v průběhu celého filmu a jež jsou umocněny krásnou hudbou Debussyho, Borodina, Prokofjeva a dalších. Rčení "být na jedné lodi" tak dostává působivé ztvárnění. Závěr filmu je pochopitelně tragický, jelikož loďka se pomalu potápí... Snímek je to pozoruhodný, často mi připomněl sovětskou montáž (vždyť i Ejzenštejn si ho pochvaloval). Ačkoli ho režíroval úplný amatér, obsahuje řadu vynikajících obrazů, je plný neobvyklých úhlů a pohybů kamer (je stále ještě němý). Je však otázkou, zda na avantgardu nejsou dvě hodiny příliš. Rozhodně to není film pro dopolední žehlení... (07.02.2008)

Videl som 119 minútovú verziu. Film začína zaujímavými zábermi vrán, ženskej tváre a spútaných rúk, ktoré možno nie sú jej, lebo experimentálny spôsob zobrazovania vie vniesť určité hádanky. Viac ako prítomný, nehýbajúci sa dej, bavia dlhšie flashbacky, kde režisér vie ukázať viac práce s kamerou. Ten elegantný muž v 89. minúte má kravatu nakrivo. Bol to zámer tvorcu či lajdáckosť? Forma je zaujímavá a ukazuje nekonvenčného tvorcu, obsah však ostáva mainstreamovému divákovi skrytý a nudí svojou ťažšou čitateľnosťou. O čom to bolo? Asi o emóciách. Akých? Neviem. 15 minút pred koncom som dúfal v 10 minútové titulky. (15.02.2021)