Popel a hvězdy

Vypravěč (Petr Štěpánek? nepříliš šťastná volba), alespoň na začátku druhého dílu zcela přebytečný, nám jako very first message celého projektu sdělí, že válka již trvá 20. rok, čímž nás uvádí do doby, kdy trvala jaksi teprve 12. rok. To je asi ta nejmenší nevychytávka celého filmu. Nehodlám si sice s Horakem notovat o objektivitě, ale s jeho kritikou této inscenace se shoduji téměř bez výhrad. Představitelé obou hlavních figur jsou nejen typově dobře vybráni. Valdštejn je Adamírou ztvárněn excelentně (v rámci možností daných scénářem a prací kamery) a také Opočenského Ferdinand je velmi solidní a zajímavou postavou, v tomto případě ale značně na úkor autenticity a trochu i uvěřitelnosti (nočními děsy stereotypně střídaný stoický klid a sarkasticko-etický nadhled v dané situaci je o samotě projevovanými obavami korigován poněkud neorganicky - samotná volba této koncepce postavy ale vůbec není marná a Opočenský to dává skvěle). Ostatní jednající postavy působí do značné míry (hlavně vinou dialogů) jako stafáž. Bitevní a drancovací scény jsou opravdu směšné. Nejen samy o sobě, ale i tím, jak dotvářejí "dobovou atmosféru" filmu. Natočit takové věci levně a spíše symbolicky ano, ale asi to chce trochu promyslet. Práce kamery ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Nebanální záběry a způsoby přesunu, o něž se celou dobu snaží, nejednou mají zajímavý a silný efekt, celkově ale působí jaksi paskvilačně, čemuž dává korunu místy naprosto bizarní Pavlíčkův hudební doprovod (asi aby nikdo nepochyboval, že tohle je echt začátek devadesátek se vším všudy, včetně sem tam obnažených koz nějakých dobrovolnic z NEI). Co se obsahu týče, Valdštejnova osobnost i jeho cesta od zbavení prvního generalátu až k Chebu (ale i jiné postavy a okolnosti) jsou podány vcelku věrně historickému obrazu (nad přestárlým Oxenstiernou přihmuřme oko), samozřejmě s nutnou volbou určité podložené spekulace ohledně údajného Valdštejnova spiknutí (sympaticky vyznívá zvláště Valdštejnova vnější ležerní lhostejnost k nabídce české koruny). Avšak již zmíněnými nedostatky a také rezignací na alespoň trochu komplexnější pohled a některé důležité detaily (přičemž jiné jsou pojaty tím, že o nich některé postavy sem tam prohodí slovo) trpí celek natolik, že bez Adamíry a Opočenského by opravdu nestál za nic. Nemohu se nezmínit o scéně zavraždění Valdštejnových pobočníků, která sice rámcově (nikoli v detailech) odpovídá pramenné infomaci, ale už drobnou zjednodušující (a zbytečnou) úpravou počátečního okamžiku ("kdo je dobrý..." ) vyznívá nejapně, v čemž pokračuje televizně zoufalé podání následného masakru. Podotýkám, že na této scéně, tak jak je v dobovém prameni velmi detailně popsána, by ani nejkomerčnější hollywoodští scénáristi a producenti nemohli chtít cokoli měnit. Nepochopil jsem ty dvě scény, v nichž Valdštejn jednak bezdůvodně zabíjí souložnici načapaného pacholka, jednak vyplivne mladé posluhovčce do tváře doušek, který mu podala. Nechci si s těmi třemi knihami, které jsem o vévodovi Frýdlantském přečetl, hrát na znalce, ale jestli to není čirá fabulace, potřeboval bych to i já dostat trochu pořešeněji v kompozici s celkem. Jako barvitý doklad vévodovy pověstné bezohlednosti a krutosti je to tady dost mimo, byť by šlo i o skutečné události. Rozhodně mohu čtenáře/diváky ujistit, že i nejsuchopárnější historické pojednání či pouhý výpis faktů Valdštejnovy osobnosti a kariéry bude fascinujícnější než tato inscenace. Což není míněno jen jako její kritika - osobnost Albrechta z Valdštejna a jeho osud skutečně patří k tomu nejepičtějšímu, co české dějiny nabízejí. Této nabídky se inscenace Popel a hvězdy zhostila nikoli nezajímavě, čímž se dostávám k tomu, že přes všechny nedostatky a fejly si zaslouží pozornost. Ne proto, v čem pouze "není špatná", jak jsem již zmínil. Silná je tím nejdůležitějším, totiž svým umělecko-sdělným záměrem soustředěným souběžně na projevovaná duševní hnutí obou hlavních aktérů, přecházející v rozjímační náhledy a (u Ferdinanda otevřeně, u Albrechta jaksi skrytě, u obou však pod tlakem) v etická nazírání vlastního činění a osudu. A přestože nepodezíráme skutečného Valdštejna či dokonce Ferdinanda z toho, že by se v tomto ohledu nějak příliš podobali Boučkovým postavám, není v tom žádná plytkost ani laciné roubování autorových myšlenek do hlav jeho postav, což je při takových pokusech poměrně vzácné. Tato soustředěnost nejenže dává smysl celému dílu, ale umožňuje i vstřebávat různé technické a filmařské zhůvěřilosti i naopak jako efektní umocnění (teda až na toho Pavlíčka). A ještě jednou, Opočenský a zvláště Adamíra dělají celou věc tím, čím chce být a je. Valdštejn sám by vydal i na několik velkolepých filmů. Ale ani potom by bizarně splácaná inscenace Popel a hvězdy neztratila nic ze své hodnoty (nehledě k tomu, že už ho nikdo tak dobře nezahraje). Kdyby už nebylo pozdě do toho mluvit, možná bych přidal k paralele Albrecht - Ferdinand též Gustava Adolfa jako třetího. Vždyť po celou dobu se všichni tři eminentní odpůrci v boji o vlastní moc, o Evropu a o její vyznání dovolávají (dokonce i Valdštejn!) téhož Boha. (21.04.2017) (menej) (viac)