Hobit: Smaugova pustatina

Jestliže první díl byl jednou dlouhou expozicí, pokračování se na jednu stranu nemusí zdržovat představováním hlavních hrdinů a objasňováním jejich motivací, na stranu druhou je příběhově neohraničené. Živější a lépe zacílené (byť opět epizodické) vyprávění postrádá uspokojivé završení. Namísto toho, aby ve finále došlo k rozuzlení alespoň některé z dějových linií, končí Šmakova dračí poušť pouze další komplikací. ___ Šmak působí jako epizoda epického fantasy seriálu nebo jako RPG, kterou ovšem hraje někdo jiný, kdo rozhodně nehodlá přeskakovat žádné cutscenes. Stejně jako ve hrách na hrdiny před sebou máme partu dobrodruhů, kteří díky střetům se stále silnějšími nepřáteli získávají nové zkušenosti, aby ve finále mohli stanout tváří tvář závěrečnému bossovi (kterého samozřejmě nelze zabít v tradičním souboji). Zpětně vzniká dojem, že hlavním cílem vyprávění byla po celou dobu právě konfrontace s drakem, neboť k ničemu jinému ve filmu de facto nedojde. Akční sekvence jsou sice opět dlouhé a nikdy ne tak přehledné jako cokoliv od Spielberga (jehož Tintina jízda na divoké vodě chvílemi připomíná), ale ne samoúčelné. Slouží k rozvíjení charakterů již známých postav (z Bilba se stává větší hrdina i větší závislák na prstenu), k uvádění postav (staro)nových (Legolas, Tauriel), případně k demonstraci odvahy malých, vykořeněných a zdánlivě bezmocných národů postavit se velkému nepříteli, což pro Tolkiena myslím byl, vzhledem k době vzniku knih, důležitý motiv. ___ Výrazně videoherní je také výtvarné řešení Středozemě, tvořené tentokrát kromě autentické novozélandské krajiny ve větší míře CGI animacemi. Knižní ilustrace by to byly úchvatné a dokázal bych si je prohlížet desítky minut, ale v kombinaci s živými postavami působí prostředí uměle. Nemluvě o skřetech, zřejmě přímo okopírovaných z akčních rubaček typu God of War (samozřejmost, s jakou jsou skřetím bojovníkům utínány hlavy, by videohernímu původu odpovídala). ___ Postavy, které hrdinové na své pouti potkávají, z větší části slouží jen k tomu, aby dobrodruhům sdělily cennou informaci, případně poskytly azyl nebo výzbroj. Například Medděd se sice s vysokou pravděpodobností příště zapojí do Bitvy pěti armád, ale v samotné Šmakově poušti je s ním naloženo dost účelově. Kdežto starosta Jezerního města, docilující prosperity za cenu nesvobody svých občanů, vyznívá pouze jako pochybná snaha aktualizovat vyprávění narážkami na současnou zkorumpovanost politiky. Nutno uznat, že přítomnost jiných postav, kterým byla v Neočekávané cestě věnována zdánlivě nadbytečná pozornost, Jackson dokázal ve Šmakovi obhájit (Azog, Radagast). Podobně vysvitne, proč jsme se museli dozvědět, že Bilbo je dobrý v hádankách (objevení klíčové dírky). ___ Oslaben byl motiv ztraceného domova, jehož nositeli už jsou víceméně pouze trpaslíci, nikoli Bilbo, nově posedlý hlavně svým prstenem. Domníval jsem se, že právě kvůli možnosti využívat kontrastu mezi hobitovým dřívějším pohodlím a jeho nynější nepohodou, jsme prvních 40 minut Neočekávané cesty trávili v Hobitíně. Klíčovým motivem se stal egocentrismus celých národů (elfové) i jednotlivců (Thorin) a chamtivost, jejímž zosobněním je Šmak, zdaleka nejlépe napsaná figura celého filmu. ___ Šmakova dračí poušť nabírá obrátky s tím, jak se lineární vyprávění větví do dvou, posléze do tří dějových linií. Poslední akt je díky podobně dynamický jako rozmáchlé akční sekvence u Nolana (i když Jackson mezi jednotlivými akcemi stříhá s větší rozvahou) a zároveň emocionálně vtahující, neboť minimálně u Tauriel nevíme, jaký osud ji čeká (ač coby elfka nemůže zemřít). Zmnožení finálních konfrontací se zlem stvrzuje Jacksonovo pojetí Hobita nikoli jako dobrodružství jednoho hrdiny, ale jako tzv. „ensemble piece“. Akční týmovce, ve které jsou důležité zejména schopnosti jednotlivých postav a jejich přínos pro splnění mise/misí (viz ukázková spolupráce Bilba a trpaslíků ve finále), je pak těžké vyčítat emocionální chlad a lhostejnost vůči jednotlivým postavám. Každopádně mne to netěší už z toho důvod, že mnozí ze zúčastněných by si zasloužili samostatný film. ___ Z hlediska vyprávěcí uspokojivosti nemá oboustranně otevřený (tj. bez začátku i bez konce) Šmak daleko k tomu, aby byl filmem na draka. Díky logisticky bezchybnému dávkování nových postav a měnění prostředí sice nedopustí, aby naše pozornost polevila, ale jako autonomní příběh neobstojí. Stále jde pouze o příslib velkých události a kompaktnější podívané. Šmak lépe než bodrá Neočekávaná cesta navozuje dojem, že „cosi“ hrozivého už visí ve vzduchu. Zároveň ale nemá tolik materiálu k odvyprávění, a byť navenek působí jako živá akční jízda, ve skutečnosti, paradoxně, většinu času jen přešlapuje na místě. 75% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Marigold, Eddard, Arbiter, xxmartinxx, ScarPoul, Anderton, SamanthaM.M (15.12.2013) (menej) (viac)

již od loňské premiéry Neočekávané cesty napjatě vyhlížené pokračování přináší směs očekávaného i nečekaného. Hobit: Šmakova dračí poušť překvapuje znepokojivým, otevřeným koncem, méně již pro prostřední díly filmových trilogií typicky temným laděním. v nevyhnutelném porovnání s jedničkou může zamrzet odklon od příjemné vypravěčské nenucenosti a odvážného pohádkového nádechu. tam, kde první díl sázel na osvěžující snahy vyvolat úžas z poznávání vizuálně skvostných reálií fantastického světa Středozemě a spoluprožívání dobrodružné cesty hobita Bilba, čaroděje Gandalfa a třinácti trpaslíků za znovudobytím obsazeného království, dvojka vytěžuje ověřené recepty hollywoodské „blockbusterové školy“. /// s pominutím retrospektivního prologu, připomenuvšího motivaci trpasličího „exilového“ krále Thorina Pavézy k putování do Ereboru – někdejší domoviny svého národa, nabírá vyprávění jeho družinu právě tam, kde ji zanechal předchozí snímek – na dohled od Osamělé hory, v níž na kopcích zlata vyspává obávaný drak Šmak. i poslední úsek cesty však skýtá nemalou porci obtíží od útoku obrovitých pavouků mezi pokřivenými větvemi Temného hvozdu, přes věznění v sídle lesních elfů po nekonečné nájezdy skřetů potají formujících armádu v odlehlé ruině. aby skřetí hrozbu prošetřil, opouští Gandalf společníky. v rozporu s jeho privilegovaným místem na plakátech se oblíbenému čaroději dostává trestuhodně málo prostoru. podobně velký podíl na příběhu připadl vnadné elfce Tauriel (Evangeline Lilly proslula především díky seriálu Ztraceni), ač postavě nepocházející z literární předlohy J. R.R. Tolkiena, nýbrž zrozené ze snů režiséra Petera Jacksona. mužskou složku publika tak usiluje uspokojit nejen přemíra soubojů, ale i sličná kráska, zatímco pro potěchu žen se z trilogie Pán prstenů vrací postava elfského lučištníka Legolase. dojem nemalého ústupku ženskému publiku budí i v knize neobsažené citové pouto mezi elfkou a trpaslíkem. /// společensko-kritická problematika mezirasových vztahů kupodivu nepůsobí nepatřičně mezi převážně nadčasovými mytologickými významy aspirujícími na univerzální platnost. zprvu slibný motiv neortodoxní lásky ovšem postupem času upadá do laciného patosu. jeho účast na závěrečné gradaci notně ubližuje údernosti finálního aktu, už tak rozmělňovanému paralelním vyprávěním. právě na ztrojeném finále se nejpatrněji projevuje méně konzistentní vyprávění ve srovnání s minulým dílem. ani Legolasovo zúčtování s vůdcem skřetů, ani měření sil mezi Gandalfem a vzmáhajícím se Nekromantem a ani snahy drakobijců přitom nedospívají ke kýženému završení. nelze se tudíž zbavit dojmu, že ač byla dřívější Neočekávaná cesta popisována coby pouhý odrazový můstek pro daleko epičtější pokračování, o Šmakově dračí poušti to platí ještě spíše. /// nastavovaným sledem akčních scén naštěstí občas probleskují kvality, které Jacksonovy tolkienovské adaptace vydělují z šedi akčních blockbusterů. autentický dojem podmanivého fantazijního světa evokují zejména leitmotivické krajiny Nového Zélandu. hlubší okouzlení vzbuzuje hudba Howarda Shora, která na sebe po většinu času neupozorňuje, i když ve vzácných okamžicích vyniknou osobitější jemnější skladby (The Woodland Realm, Thrice Welcome). špičkovou úroveň výtvarné stránky mají oba prozatímní hobitovské filmy společnou. nezapře se v ní pohádkovost adaptované látky, ač se jí filmaři snaží udolat strojenou velkolepostí. vždyť co jiného je Temný hvozd, než začarovaný les, a co jiného Dol Guldur, než strašidelný hrad. /// nade všechny prvky inspirované v pohádkách přirozeně vyniká drak. hojným sekvencím se Šmakem se daří vykoupit většinu zmíněných neduhů už od prvních chvil, kdy se Bilbo vkrade do sluje pod horou. napínavost Bilbova opatrného našlapování kolem spící nestvůry a následná „zdvořilostní konverzace“ s ní překonávají už dnes legendární hádanky ve tmě z jedničky. Šmak vystupuje jako plnohodnotná postava, co víc – vykazuje charisma a přitažlivost nejlepších padouchů filmové historie. Uznání patří jak trikařům zodpovědným za drakův imponující zevnějšek a schopnost chrlit oheň, tak ještě spíše Benedictu Cumberbatchovi za poskytnutí svého démonického barytonu (zde díky akustické úpravě spíše basu). svým výkonem zastínil i temného pána Saurona, toho času střádajícího síly k nadcházející válce. /// nejen neforemnou temnotou v Dol Gulduru se snímek podbízí fanouškům filmového Pána prstenů. tolkienovské téma o korumpující síle moci a bohatství ustupuje přívalovým vlnám bohapusté akce. chvílemi lze zahlédnout jeho stín v drakově bezmezné aroganci, v sobectví éterického krále elfů Thranduila a Bilbově lpění na prstenu. pokud se ale Tolkien vyznačuje reputací tvůrce schopného velmi detailně definovat podstatu zla, filmové adaptace za literárním odkazem daleko nezaostávají a Hobit: Šmakova dračí poušť se pravidlu nevymyká. (13.12.2013) (menej) (viac)