Verejní nepriatelia

Mann se trochu změnil a přesto zůstal stejný, své oblíbené zaměření na postavy a jejich vztahy malinko zrychlil, zakčnil, ale přesto jim zůstal věrný a celou skutečnou událost odvýprávěl jejich subjektivníma očima, proto se scénám nedostává prostoru (času) podle relevance, ale podle vnímání postav - zejména Dillingera. Snímek si však i přes svou stránku "fajn akční gangsterky", ve které divák sympatizuje s charismatickým a dokonale zahraným (!) záporákem, zachovává jistou komplexnost a díky vyšperkovanosti dobové výpravy i historickou výpověď. Další zajímavý protiklad se týká moderní, kinetické, digitální kamery v dobovém filmu - někdy to opravdu zvyšuje pocit autentičnosti, jindy trochu ruší, přeci jen akční scény už Mann natočil i trošku lépe (narážím na les)... Což mě přivádí k tomu, že i charaktery už Mann vykreslil lépe (Heat) a dokonce i atmosféru už Mann zinscenoval lépe (Collateral). 8/10 (21.08.2009)

Díky digitální kameře mě Michael Mann chytil pod krkem a chtě nechtě mě vtáhl do svého filmu. O to víc pak člověk prožíval všechny ty přestřelky, naháněčky ale i tuctové tlachání u stolu. Jedinou výtkou tak je poněkud nevyrovnané tempo snímku, který pak i přes všechny uhrančivé Johnny Deppy působí poněkud hypnoticky, a to tentokrát v pravém smyslu slova. (19.08.2009)

Promarněná látka. Příběh Johna Dillingera by si snad zasloužil lepší scénář, určitě ale i lepší zpracování. Od Manna jsem čekal impozantní a krásnou podívanou, místo toho se mi dostalo 140 minut experimentu s digitální kamerou. Moje zklamání těžko uhasí i vysvětlení celého technického konceptu filmu. Pardon, ale takhle jsem to vidět nechtěl. (01.08.2009)

Netradičně natočená gangsterka, především v tom, jakým způsobem se jí (i díky digitální kameře) daří odosobňovat dění na plátně a důsledně bránit divákovi, aby začal výrazněji sympatizovat s tou či onou stranou konfliktu. Jednotlivé vedlejší postavy jsou pouhými figurkami na šachovnici, jejichž účast v přestřelce je redukována na záblesk z Tommy Gunu a následná smrt ponechána bez povšimnutí. A protože Dillinger nemá čas se za mrtvými příliš ohlížet, nečiní tak ani divák. Že je hlavní postava lidovým hrdinou se dozvíme spíše z Deppovy tváře sebevědomého grázlíka, než aby nám Mann strkal pod nos důkazy o jeho popularitě. A když se pro to rozhodne, udělá to nenásilně. Dillinger není supermanem, kterým bychom se toužili stát; naopak on sám se před našimi zraky nechává okouzlovat smyšlenými filmovými postavami a dobovými písničkami. My jsme především zvyklí sledovat hrdiny, kteří tyto příběhy svými činy tvoří a umění ovlivňují; tady se nám dostává důkazu, že se nejedná pouze o jednosměrku. //Vtipné je, že celý obraz mafie, jak ho líčí třeba Kmotr, oblečením počínaje a manýry gangsterů konče, je neodpovídající a ve skutečnosti byl inspirací pro reálné zločince, kteří tento způsob vystupování až na základě zhlédnutí takových filmů začali napodobovat.// (21.10.2009)

„Nič si z toho nerob. Sú to ľudia a odniekiaľ pochádzajú. To je normálne. Všetci odniekiaľ pochádzame. To nie je dôležité. Dôležité je, kam ideme.“ – „A ty ideš kam?“ – „Tam, kam chcem.“ V podstate ROAD TO PERDITION – po technickej stránke špičkovo suchopárne spracovaná nuda s nesympatickým Baleom a matným Deppom. Akčné scény sú nakrútené dobre, ale je ich minimum. Dialógy sú fajn, ale málokedy strhnú. I jednotlivé scény (a že ich v zbytočne dvojhodinovom filme je!) sú fajn, ale v 120-minútovej dĺžke ma dostalo snáď len dojemné odnášanie na WC a Dillingerova návšteva policajnej stanice. Dve výborné scény, to je na dvojhodinový film za desiatky miliónov dolárov vskutku alarmujúci výsledok. Zdĺhavé, patetické, zjednodušujúce a pritom miestami zbytočne komplikované (množstvo postáv). (27.05.2011)