Gli intoccabili

(herectví Geny Rowlands II., obsahuje spoilery) v italské produkci vzniknuvší snímek Nedotknutelní (známější pod anglickým názvem Machine Gun McCain) v režii Giuliana Montalda, předěl mezi žánry gangsterského a mafiánského filmu, přichystal pro Johna Cassavetese a Genu Rowlands příležitost pro první společné herecké setkání na filmovém plátně. Zatímco Cassavetes se ujal hlavní role „heroického antihrdiny“, Gena Rowlands si zahrála jen vedlejší úlohu. minimum prostoru, který byl pro ni vymezen, ale který beze zbytku zužitkovala, částečně vyvažuje míra důležitosti role. bez výpomoci v podobě flashbacků, pouze z útržků dialogů mezi postavami a z několika novinových ústřižků, máme příležitost rekonstruovat dávnou společnou minulost Hanka McCaina a Rosemary Scottové. legendární dvojici zločinců, zdánlivě podobnou Bonnie a Clydovi ze stejnojmenného filmu Arthura Penna, rozdělilo a vzdálilo dvanáct krutých let strávených za mřížemi. zvučné jméno Rosemary Scott padne hned během expozice frekventovanějších postav po scéně McCainova propuštění z vězení, a poté ještě mnohokrát během postupujícího dění filmu. ačkoliv Rosemary pro McCaina očividně znamenala osudový protějšek, on se jí po letech strávených v žaláři vyhledat nesnaží a opatrně se vyhýbá každé zmínce jejího jména z úst dalších postav. divákovu zvědavost, znásobenou McCainovým odmítnutím navenek projevovat city včetně náklonnosti, uspokojí teprve až scéna nedlouho před koncem filmu, kdy je McCain nucen svou někdejší lásku navštívit, nenalézaje jiné východisko ze zoufalé situace. v posledku tak pro něj Rosemary není ničím menším než posledním útočištěm. /// filmy zabývající se osudem "velkých" gangsterů – zpravidla jejich vzestupem z bídy ulice na vrchol zločineckého podsvětí, který předchází neméně velkolepý pád – končívají pro své hrdiny zpravidla tragicky. trestem může být smrt, ale bývá i hůř. málokterý z filmů žánru ale trýzní svého hrdinu tolik, jako Nedotknutelní. film mu nedopřeje velkolepou smrt dávno před svým začátkem, v době, kdy byli McCain s Rosemary na vrcholu slávy, dokonce se krom několika kusých zmínek o staré časy gangsterova věhlasu neotře ani dialogem. naopak, prvně ho představí, zatímco si on stále potupně odpykává trest, pečlivě dávkuje neúspěch, který ho provází, smrt milovaných osob, vzrůstající počet silných a vlivných protivníků, ovšem na McCainovu pokoru čeká i přese všechny osobní tragédie marně. jednou z takových ran McCainovy duše je i Rosemary. už tím, že se uchyluje k ní, ohrožuje také její život. nepřátelé ho znají příliš dobře, než aby s touto eventualitou nepočítali. Gena Rowlands se proto musí vžít do klíčové postavy, ocitnuvší se v předem důsledně determinované situaci. má za úkol na minimálním prostoru a s omezenými prostředky alespoň trochu poodhalit utajované pozadí dvou fiktivních životů, přestože to je patrně stejně komplexní, jak jen souvislosti lidských životů mohou ve skutečnosti být. musí dát divákům filmu nahlédnout alespoň část podstaty dosud jen mýtizovaného vztahu. /// svou postavu Gena ztělesnila jako zkušenou ženu, zbavenou všech iluzí, s výjimkou té poslední: vzpomínek na život s McCainem. po návratu do svého bytu její Rosemary pohotově zahodí lehkovážný úsměv, když zpozoruje, že někdo byl uvnitř, a promění se v bystrého dravce se strnulou, nečitelnou tváří a soustředěnýma očima. doslova bez mrknutí oka zhasíná cigaretu a vzápětí i světla. ruce drží mírně pokrčené podél těla, přesně tak, jak by je byl držel člověk pociťující ohrožení, očekávající útok ze všech stran, člověk připravený bránit se napadení třeba i jen holýma rukama. napětí a ostražitost nepoleví ani poté, kdy se tajemný predátor – McCain ukáže. přivítá ho dlouhým nepřerušeným pronikavým pohledem očí a vysokým štěkavým hlasem. uklidní se až v okamžiku, kdy spolu zůstanou sami, je zřetelně slyšet hluboký výdech, možná přímo povzdech. po improvizované šarvátce skočí McCainovi do náručí, spolu se válejí v posteli a na moment zapomínají na veškeré starosti. výrazy tváří obou herců projevují jen to, co cítí postavy jedna k druhé a pryč jsou stopy nervozity, napětí, či jakékoliv znepokojení. v záběrech na dvojici herců, kteří si hledí do očí, je znát „proměna“ Geny Rowlands, kterou způsobil nový make-up zdůrazňující linie obočí a tvar očí. spolu s přirozeným, mírně konvexním zakřivením nosu a na malý okamžik pootevřenými ústy, připomene její profil slavnou italskou herečku Moniku Vitti. jen lehce pokleslá obočí a pokřivené koutky úst prozradí smutek, který v Rosemary vyvolá oznámení, že McCain je ženatý s jinou ženou. poprvé ve filmu zmatečně zamrká očima, téměř neznatelně, a sklopí zrak. po chvíli citových zmatků proměňuje celý výraz podruhé, tentokrát je výsledkem chladná kamenná tvář s pevným, smířeným pohledem očí a pevně sevřenými rty. během řeči Gena krčí nosem a svrašťuje čelo, jako i v pozdějších filmech, když je třeba vyjádřit bolestivé emoce a zároveň snahu je potlačit a udržet zbytky vyrovnanosti, aniž by jí záleželo na tom, jak přitom vypadá, nebo kolik vrásek přitom na své tváři odhalí. v takových okamžicích se soustřeďuje pouze na prožitek v nitru. odhodlání naposledy pomoci McCainovi, i když jde o úkol, při němž je třeba svým způsobem čelit vlastnímu pokoření, je znát, když místo svého bývalého muže přijíždí právě ona na nedalekou pláž vyzvednout McCainovu novou ženu a ukradené milióny. je noc a její rozevláté plavé vlasy budí ve sporém světle dojem stříbra. při „loučení“ s McCainem nabývá tvář Rosemary natolik strhaného výrazu, až vypadá o mnoho let starší, ztýraná a nešťastná. kamenný výraz upevněný na tváři dříve už nebudí klam smířlivosti, ale zůstává jen dokladem po velmi krátkou dobu udržitelné sebekontroly. není překvapivé, že tak těžce snáší smrtelnou ránu své dávno vyhaslé, ovšem osudové lásce, jakou je McCainovo nedávno uzavřené manželství. odjede beze slova, aby ve svém domě vzápětí narazila na zabijáky pátrající po ukradených penězích. výraz leknutí dlouhou dobu neopadává a prodlužuje napětí sekvence. v předchozích sekvencích Gena zahrála Rosemary jako ženu schopnou okamžité sebekontroly, což je pro mnohé jiné role Geny Rowlands velmi nezvyklé. její Rosemary se naučila potlačit své citové reakce a během vteřiny proměnit starostlivý výraz za mnohem vyrovnanější. po příchodu domů se ihned, takřka instinktivně, „přepnula do režimu“ nebezpečného protivníka, zahnaného do kouta. s tímto vědomím musí statická váhavost a nepatrné zachvění po druhém návratu Rosemary působit jako neklamný symptom intenzivní obavy z nebezpečí. na vyzvání neznámého muže, aby v klidu vstoupila do vlastního bytu, reaguje Rosemary váhavě. stěží je znatelné drobné zachvění, jako kdyby zvažovala útěk, přestože na ten už je pozdě. strach je vidět jen v doširoka otevřených očích, ale v kontextu předchozích hereckých projevů je jeho příznakem celá hereččina netečná tvář. má ji pod přísnou kontrolou. během prvních dvou kroků kupředu obavy vystřídá chladná rezignace a překvapující vyrovnanost. dokonce lze vytušit náznak hrdosti v lehkém zaklonění hlavy a arogantním klidu, kterým „pozdraví“ gangsterovy kolegy. /// k tomu, aby Gena Rowlands vystihla zvláštnost postav Rosemary a McCaina stačí jen chvilková konfrontace se sebejistým zabijákem, který od prvního okamžiku nezapochybuje, že se od Rosemary brzy dozví vše, co potřebuje vědět. je tomu tak jen proto, že neví, co osobnosti slavné zločinecké dvojice definuje. Gena Rowlands téměř minimalisticky vystihne onu vlastnost – nezlomnost, upřímným, přitom neradostným pomalu dávkovaným smíchem a troufalou žádostí o svou typickou cigaretu, proslovenou s naprostou sebedůvěrou. /// konec Hanka McCaina a Rosemary Scottové ne náhodou vyznívá jako nostalgické postesknutí po silných „chrabrých“ zločincích z éry automatických zbraní, namísto kterých ve filmovém světě nastupuje generace hrabivých mafiánů, sobeckých zrádců a bezpáteřních zbabělců, ovládaných machinacemi v pozadí – skrytými v bezpečí, neustále pracujícími silami. často tyto síly upomíná jak Morriconeho hudba, povětšinou rozvíjející jediný prostý popěvek do tragicky velkolepých fanfár, opakujících se v různorodém tempu, tak jejich nejlepší metonymie – neúnavné přístavní stroje pracující nepovšimnuty jako šedé eminence mafiánských rodin v pozadí posledního záběru Nedotknutelných. (06.10.2012) (menej) (viac)