Zamilovaná smrt

Film mi přišel spíše nudný, než nechutný. Rozhodně měl daleko do nějakých gore filmů i přes explicitní mučení a smrt. A vzhledem k jiným soudobým filmům ani zobrazená sexualita nakonec není moc explicitní a rušivá. Popravdě v civilním psychoterapeutickém televizním seriálu HBO ŘEKNI, ŽE MĚ MILUJEŠ je sexualita daleko naturalističtější. Vlastně mě obrazy přišly silné a poutavé, byť přiznávám pudový voyeurismus. Film mi sice svým matko synovským psychickým terorem a podivnostmi připomínal DIVOKOU KRÁSU, ale na rozdíl od ní jsem se na film vydržel dívat do konce, protože jakoby tam něco opravdového bylo, co mě zaujalo a linulo se příběhem. Na rozdíl od DIVOKÉ KRÁSY film není podle konkrétního skutečného příběhu, ale myslím, že docela věrohodně zobrazil něco, co se skutečně někomu dělo a děje. Nechronologicky střídá minulost a současnost a nejprve jsem chvíli nevěděl, zda je to film o koncentračním táboře nebo o modelingové agentuře. Ale stále, jakoby tam něco bylo, co mě poutalo, až strhávalo s sebou. Ve filmu z úst jednoho ze synů zazní nevědomě trefná metafora traumatu v rodině. Klasické pravidlo s bubákem, který ve skříni nahání daleko větší strach a je nebezpečnější, než když se dostane ven – jakkoli strašlivý, nakonec si na něj zvykneme. Ve filmu jako by byla zobrazena tenká linie traumatu, viny nebo zrady linoucí se tiše mezi generacemi. Nic netušící synové zrcadlí příběh rodičů, o kterém nic neví, jsou součástí dramatu, ke kterému nedostali scénář. Na rozdíl od prozaické situace, kdy dcera alkoholika volí za manžela dalšího alkoholika, tajemství v rodině je daleko záludnější. Vzpomínám na scénu z KOČKY NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE – je to, jako když hoří dům a vy se rozhodnete to „řešit“ tím, že zavřete dveře. Oheň nevidíte, ale po čase… Taky se mi vybavil NEZVRATNÝ OSUD, nicméně ZAMILOVANÁ SMRT je věrohodnější a smrt tady není tak hollywoodsky spektakulární. Ale pravidlo může být stejné i ve skutečném životě. Smrt si nakonec najde svou oběť. Možná jí uniknou rodiče, byť možná za cenu viny, zrady… ale vplíží se do života dětí, otráví ho a nakonec možná i fakticky zničí. Jako řecká tragedie současné doby. Matka zvolila život, ale musí obětovat prvorozeného syna… Taky mě zaujalo, že matka (výjimečná Jacqueline Bisset oceněná za roli na různých festivalech) není černobílá, ani dobrá, ani zlá. Vlastně ji obdivuju. Nejen, že jí nemůžu zazlívat, že si prostě zvolila život. Ale její nezdolný boj o vlastní autonomii je mi něčím blízký. Na rozdíl od těch všech filmových matek, které se až nesmyslně obětují pro své děti (Lars von Trier?), ona se kdysi v minulosti rozhodla sama přežít a možná celý život unikat pocitu viny jako jiní, kteří se v koncentračním táboře provinili tím, že prostě přežili. Nikdo z nich není moc ochotný se svými dětmi mluvit o tom, jakou cenu je to stálo. Filmu je kritizovaná spíš freudiánská logika nevědomí místo „běžné“ přímočaré kauzality. Copak jsme si odvykli nemít všechno naservírované na stříbrném podnosu? Skutečný život přeci není vycpané zvíře z kabinetu biologie ale střípky, které mají nekonečně mnoho možností, jak se složit dohromady. Z mého pohledu právě tohle bylo na filmu věrohodné. Synové bojující po svém s traumaty matky aniž by věděli, která bije. Ve filmu tak na okamžik jakoby z nevědomí probleskne i scéna „Sofiiny volby“ z mládí matky. Před tou volbou stojí její otec, který se rozhodne (doslova) obětovat se a zachránit tak před nacistickou hrozbou ženu a dceru (matku). Dceřina matka (jejíž pomíjivost jakoby reflektovalo i to, že se zřejmě ani nedostala do závěrečných titulků) by ochotně obětovala naopak dceru, aby manžel mohl žít. Dovedu si představit její nenávist a obviňování k dceři, která jí „zabila“ muže. O to víc obdivuju dceru/matku, která se i po této události následně v koncentračním táboře místo naučené bezmoci rozhodne (jednou provždy) dravě bojovat o svůj život, byť z této cesty už není návratu (např. do podoby láskyplné hospodyňky vyprovázející své děti do školy). Zvolila strategii, kterou uměla a její křečovitý úsměv před nacistickou zrůdou po průchodu kolem cel zmučených žen a dětí není o „zamilovanosti“ a spíše asociuje mytickou Medúzu. A i kdyby šlo o lásku, tak co. Mimo to známe Stockholmský syndrom (emoční vazba a závislost na pachateli, třeba únosci). Romantické heslo, že láska vše spasí, zde dostává možná dekadentní, ale o nic méně skutečný tvar. Láska k únosci, kterému jste vydáni na milost, je někdy jediný způsob jak přežít. Ale za určitou cenu – láska je láska a není možné se jí posléze jen tak zbavit. Úsměv/sex jí umožnil přežít a ona ho možná dál používala vůči jiným mužům, snad vyjma vlastního manžela, a na konci příběhu je před stejnou volbou a úsměv je stejně křečovitý. Dovedu si představit (jak vyčítal její syn), že vůči manželovi zůstávala „frigidní“, ale možná mu tím dávala více citu než ostatním. Pro ni sex nemusel být tolik součást intimity, vyjádření blízkosti, ale naučený způsob, jak si i v zoufalé situaci najít svou autonomii. V manželství hledala jistotu a oddanost. Bylo by pokrytecké neuznat, že partnerský vztah je vždy i pragmatická dohoda a svým způsobem „směnný obchod“. Výčitka syna, že manželství rodičů není romantické, je dětinská a pokrytecká v nekompromisním srovnání s tím, že on sám ve svých vztazích nic (než depresivní řeči nebo násilí) na oplátku nenabízí a mučení jeho obětí jak tak daleko rafinovanější. (Přesto obě ženy z jeho sevření uniknou, byť každá po svém) Matka nepůsobí jako klasická Médea obětující své syny (nebo spíše mstící se na nich) pro vlastní sobeckou touhu a prospěch, pomstu zhrzené lásky. Tou by v příběhu byla spíše její vlastní matka (ale koncentrační tábor její pomstu převzal za ni, nebo v tom dokonce sama hrála roli…). Byť ani té nelze nic zazlívat, protože v dané volbě není žádná odpověď správná a její důsledky si poneseme vždy. Matka se provinila jen tím, že se rozhodla přežít. I přes skrytost a neuchopitelnost ničivého tajemství v rodině si myslím, že synové měli možnost vlastní volby a možná na rozdíl od ní méně fatální (nahradit obviňování matky nebo sebe sama třeba psychoterapií je nenapadlo). I přes jakékoli dětství jsou nyní dospělí. Matka se tváří tvář absurdní hrůze rozhodla nepřijmout roli pasivní oběti. Její mladší syn se možná rozhodl o opak a nese trauma rodičů, hraje jejich hru a s matkou se za to vzájemně mučí („Aspoň to zůstane v rodině.“). Ale hlavně konec příběhu jakoby zobrazoval volby všech tří postav. Matka se již v minulosti rozhodla. Synové mají tu možnost nyní, i oni mohou změnit svůj život, pokud chtějí přežít. Mohou využívat a zraňovat duševně i fyzicky ženy nebo sebe, nebo se postavit na vlastní nohy a přijmout zodpovědnost za svůj život místo obviňování rodičů, o jejichž minulosti vlastně nic nevědí. Film u obou bratrů na konci tuto (nyní jakoby opačnou) volbu otevře, aniž by ji beze zbytku dořekl. Nekončí tedy samozřejmě ani happyendem, ale vlastně ani nebere naději. V životě není do poslední chvíle nic ztraceno… (a kdo ví, možná se oba bratři v nemocnici – na chirurgii nebo psychiatrii – potkají :-), naštěstí se to, tak jako někdy ve skutečném životě, nikdy nedozvíme) PS (na čsfd 21%): „8,1 z 10 na imdb k dnešnému dňu ???!!! - tých 127 užívateľov muselo vidieť úplne iný film než ja !!!“ Možná že se dívalo 127 jiných diváků, než těch 105 na čsfd (k březnu 2013) Také zajímavost: všechny komentáře k filmu jsou od lidí, kteří ho hodnotili jako „odpad!“. Mé vnímání je asi šejdrem… a jsem tomu rád :) PPS: Jak to tak po sobě po letech (psáno 2009) čtu, mám chuť někde vyhrabat popel z toho filmu a znovu se na to podívat. (15.03.2013) (menej) (viac)