Střepy v hlavě

Hororové ladění se nerovná unikání smyslu, a tak se stalo, že mě napadla další varianta českého názvu - Hlava jako střep - čímž chci říct, že jsem nepochopila a výjimečně z toho neviním vlastní zabedněnost , takže k pochvale mně zbyl jen příjemný pohled na Lenu Headey, ačkoli mám výhradu k jejím sedmadvacetinám, na které se neúspěšně snažila vypadat, i fakt, že mě The Broken dokázal udržet v napětí, to však nic nemění na tom, že jsem se po svých každodenních ranních zkušenostech mohla krátce po projekci, uprostřed noci, vysmát všem zrcadlům. (08.12.2013)

Výborné záběry s kamerou a skvělá práce s nůžkami (střih) ve výborné režii Seana Ellise. Atmosféra působí velmi tiše a je ostrá jako břitva. Nádech ZRCADEL v lepším provedení, kdy nás tajuplná atmosféra dostane daleko více, než očekáváme. L.Headleyové jsem téměř podlehl. THE BROKEN je lepší než ZRCADLA, protože v ZRCADLECH očekáváme daleko více, než se skutečně dostaví a navíc THE BROKEN má výbornou pointu. 70% 3* spíše 4* hvězdičky. (06.08.2012)

Taký ľakačkový nášup som od Ellisa nečakala. Vďaka výborne zosnovanému audiovizuálu vytvoril neuveriteľné napätie, permanentne brnkajúce na nervičky, miestami som to zvládala len so zažmúrenými očami pod perinou. Scenáristicky je na tom poslabšie, v závere mi chýba jasnejšia pointa, čo mi dojem z filmu celkovo zdegradovalo. (29.05.2009)

Tento film mal celkom dobrý rozjazd a preto som očakával, že celý film bude v rovnakom duchu, ale bohužiaľ to sa nekonalo. Jediné čo vidíme, že hlavná hrdinka Lena Headey je celý film totálne zmätená a akonáhle sa z deju niečo vykľuje, tak je koniec. Očakávali som od tohto filmu viac. Zaujímavé bolo v prvom rade len to, ako nás film držal v ponurom napätí až do konca a v poslednom rade to, že na Lenu Headey sa vždy dobre pozerá, ale to je všetko. Sklamanie ako film, tak aj horor. (07.02.2015)

Slastně pomalý mysteriózní softhorror s klidnou a pečlivou kamerou, pohledným vizuálem, působivou zvukovou stopou a krásnou Lenou Headey, které to s krvavým očičkem slušelo ještě víc než obvykle. Takže forma bez jediného kazu. Lehoulince lynchovský příběh mě taky hodně zaujal, je to přesně ten druh introvertních surreálních(*) příběhů, které mám tolik rád. A jako bonus jsem si rozšířil své znalosti psychických poruch o Capgrasův syndrom, což je fakt hodně zajímavá záležitost. Takže mi nezbývá než pětit, velepříjemný a meditativní filmový zážitek. Škoda jen, že s tak krátkou stopáží, vždyť zápletka nabízí spoustu dalších možností pro rozšíření scénáře. Jediná moje výtka patří (výborné) scéně s dvojnicí v koupelnovém zrcadle, která je bezostyšně obšlehnutá z Below (2002), nebo o rok mladšího korejského Geoul sokeuro / Mirrors. (*Já bych nejradši napsal 'surreálných', ale údajně je to správně takhle.) (14.05.2015)