Bratia, zabávajme sa

Minutovy kratas. Dva nevzhledni chlapi. Masturbuji za zvuku Mozarta. V utulnem cistem prostredi a serosvitu. Jak hodnotit tento kratas, ktery svou premisou, vlastne spis puvodnim napadem, dava okazale najevo, ze chce sokovat? Juxtapozice dvou odpornych, mechanicky se ukajejicich starych tlustych chlapu v serosvitu s krasne cistou a zjevne novou sedackou a stolem kolem nich v utulnem prostredi, nenecha nikoho chladnym. Ma tohle filmove gesto byt vybidnutim k navratu do prirody, k pudovym zakladum cloveka, jako tomu tak bylo v pripade Obrazku z vystavy a Blizkeho pritele? Nebo naopak svou kratkou stopazi a faktem, ze vidime prubeh masturbace, ale nikoliv jeji pocatek anebo vrchol, ma masturbace predstavovat pro postavy vytrhnuti z vsednodennich problemu a pro divaka sledujiciho onen ironicko/satiricky kousek pak vytrhnuti ze stredostavovskeho zivota? Nevim jiste, ale o jednom jsem presvedcen: fakt, ze ve svych filmech traktujete filozofii Nietzscheho [a zminuje se o nem a o ni sam Seidl v rozhovorech: "Kojením pudu film predvída vytriezvenie z „opice“. A z Nietzscheho tvrdenia „všetka slasť chce večnosť” sa stáva večne nenaplnená utópia. A ani len Mozart s tým nič nezmôže."] jeste neznamena, ze kdyz neco ukazete, tak s tim souhlasite. (05.12.2007)

Seidlův brilantní příspěvek do série minutových filmů inspirovaných W.A. Mozartem, kterých bylo v roce 2006 v Rakousku natočeno zhruba 30 (mezi nejlepší patří krom Brüder lasst uns lustig sein Ulricha Seidla také Königin der Nacht experimentální filmařky Mary Mattuschky). (05.03.2009)