Svatba s podmínkou

Palčivé psychologické drama po okraj naplněné trýznivou nejistotou, kterou posiluje stálá disonance v setkávání a míjení postav. Rozdílnost lidí, jejich nepřeklenutelné nerozumění si, bloudění člověka v sobě samém, to vše zde vygradováno zakládá neútěšný obraz moderní doby, ale předně věčnou osamělost člověka, jeho rozbití do mnoha tváří, povah, tuh, které se ozývají v závislosti na vnějších podmínkách: dojem štěstí, slasti, úspěchu, změny k lepšímu… hněte stále znovu a znovu člověka či jeho masku, a tato nestálost vzbuzuje strach. To je nejzřetelnější na postavě Vlastimila, oscilujícího mezi patologickou introverzí a (sebe)vražednou (sebe)jistotou, přičemž každý z těchto pólů zneklidňuje a dává tušit nástup nějaké intimní katastrofy. Filmu se nedá upřít přesvědčivost ani nálada, na prvním mají hlavní podíl herci (skvělý je především dočasný pár Junáška a Drahokoupilové), na druhém citlivá kamera a skvělá Simonova hudba. Na druhou stranu filmu ubírá absence pevnější kompozice, která by ještě mohla psychologickou kresbu symbolicky prohloubit – například nějakým vhodně zvoleným rámcem. Právě finále snímku poněkud zrazuje celek jistým alibismem: je přeci jasné, že Vlastimil (vzdor férovému rozloučení a vlastním slovům) se nijak neproměnil, že je jeho "marnost" věčná (což částečně naznačí neklidný Vlastin pohled směrem k oknům), banální záběr na odcizené ulice nenahradí psychologickou stavbou filmu podmíněný, scelující "antonioniovský" výkřik, když už ne v jeho plné hrůze konkrétního klesání, tak alespoň v gestu, které by masku předešlých "heroických" minut sňalo. Nikdo se nepoučil, nikdo se nezměnil, vše se nezadržitelně hroutí dál - jako v expresionistické básni. (27.06.2011)

Tak tenhle film jsem původně chtěl vidět jen kvůli krásným očím Marie Drahokoupilové. Moc jsem však nevěřil Pavlu Kohoutovi (kterému talent neupírám, jen mi připadá, že toužil a touží vždy jet na té správné vlně, takže , jak se mi zdá, i v disentu se ocitl mimo jiné proto, že jel zrovna na té správné reformní vlně a rodná strana mu náhle uhnula). Nakonec to bylo ale vcelku příjemné překvapení. Civilně zahraný film. Jinak téměř instituciolizovaný filmový sympaťák Brzobohatý zde hraje playboye (byť v dobové skromné verzi), M. D. děvče, která se zachová jako mrcha z nezbytí, aby se vyhnula feudálnímu systému umístěnek, a (mně neznámý) M. Junášek jako zamilovaný a chápavý klaďas (až trochu nerealisticky chápavý a dušínovský, a herecky nejslabší z hlavní trojice). Ale lehce vyměnit zápletku - namísto domorodky s umístěnkou dát cizinku s touhou po povolení k pobytu – a bylo by to aktuální i dnes. (08.02.2012)

Opravdu velmi poutavě ztvárněný dobový příběh mladé dívky, vysokoškolačky, jejíž přání je získat v Praze trvalé bydliště a s tím spojené výrazně lepší životní příležitosti, v tehdejších reáliích byrokratického režimu s řadou bizarních absurdit to však znamená skutečně velkou nesnáz, kdy jediným schůdným východiskem mimo úplatků je uzavření sňatku s nějakým v Praze již bydlícím mužem, její současný milenec, starší rozvedený muž s vybudovanou perspektivní kariérou, však k jejímu zklamání o sňatku již neuvažuje, dokonce jej považuje za jakýsi přežitek a takový volný vztah s ní mu naprosto vyhovuje, ona se však nehodlá se stavem věcí smířit a po náhodném seznámení s jedním, osaměle žijícím mladým mužem s nevalným sebevědomím, přece jen brzkého sňatku s ním dosáhne, on totiž přijme jí z počátku nastavenou podmínku, že se po vyřízení jejího trvalého pobytu spolu rozvedou, taková je tedy ústřední zápletka příběhu, nic však není tak jednoduché, jak si dívka původně představovala, když se z počátku v jen formálním vztahu probudí opravdové city a mladý muž se do ní zamiluje, vzniká tak netypický vztahový trojúhelník, v němž však žena řeší již typické dilema, kterému z obou mužů dát nakonec přednost, skvělý příběh s jednoznačně nadčasovým přesahem, že s city není radno si zahrávat a jakékoliv následné rozuzlující řešení přináší aktérům jen bolestivé zranění citů, někdy i s hlubokými šrámy na celý další život. (22.10.2012)

Ze začátku jsem se hodně divil, jak mohl vzniknout tak odvážný film, tak troufalá kritika vstupu spřátelených vojsk. Vždyť se zde v blíže neurčeném roku normalizace etnická češka doprošuje sňatku s jakýmsi rusem či ukrajincem, jen aby mohla získat trvalé bydliště v Praze. Až časem jsem pochopil, že Junášek jako Rus pouze vypadá a ten jeho přízvuk je holt jen jakési blíže neurčené české nářečí či co. Naštěstí ve filmu pronesl snad tři věty. Jinak snímek opět zajímavě prokázal, jak je sexus pro muže důležitý. Bez něj uvadají a uzavírají se do sebe, s ním míří do výšin nebeských. Ach jo. (05.09.2013)

Jednoduchý, ale přitom velmi dobrý scénář, poctivá šedesátková atmosféra, experiment s neherci, enervující hudba a úhledná kamera. Tohle jsou atributy Kohoutova filmu. Nemám nic proti lesu, jen mne poněkud znervózňuje, když stromy opustí svá místa a poskytnou veškeré své síly filmovému umění. Kohout si dal záležet a vybral ty nejhorší mezi špatnými herci i neherci. Zkrátka jedno dřevo vedle druhého. Nejhorší je potichu mluvící a úkosem se dívající Junášek. Škoda, že si Kohout od někoho zkušeného nenechal poradit s castingem. (28.10.2012)