Pohled do očí

Spolehla jsem se na Oldřicha Daňka a opět to dobře dopadlo, nezklamal mě ani tentokrát, krásně napsané dialogy a moudro v nich umně skryté mě oslovilo, k tomu jsem dostala půvabnou Jiřinku Jiráskovou, charismatického Ladislava Chudíka se slovenštinou a skvěle je doplnil Josef Langmiler s podmanivým hlasem.. Politiku se mi podařilo úspěšně vytěsnit a zůstal moc hezký, takový ten malý velký film.. (26.10.2020)

Ty rozhovory šly v 90 % úplně mimo mě. Politika, koncentráky. V každý větě alespoň malinkatý politikaření. Takhle se snad nikdo nebaví. Snad jen příslušníci V.I.P. svazácké kavárny a ještě ne furt. Úplně mimo realitu. Klanění se vykukovi, kterého nikdo pořádně neznal. „I ty dvě hodiny mi stačily, abych ho perfektně poznal.“ Otec emigrant: „Vrátím se, až tady zvítězí proletářská revoluce.“ – to snad nemohl nikdo myslet vážně. Kašlu na manželku s malým děckem. Soudruzi jsou přednější. Sakrování, k.fixování a braní Božího jména nadarmo nesmí chybět ani v uvědomělých politických rozhovorech komunistických inteligentů. Tento uměle vytvořený virtuální pohádkový hrdina se fakt nepovedl. „A mohl se mu vůbec někdo podívat zpříma do očí?“ Je to podle divadelní hry. Nikdo na ní nechodil. Ale soudruzi museli nějak zdůvodnit díru v rozpočtu a tak natočili film. Věřili, že si každý řekne: „Vida, oni podle toho natočili i film. Tak to zas nemohlo bejt tak špatný!“ Jirásková se hezky usmívá. (20.08.2022)

„Všechno se to tak nějak zamotalo…“ Celý tento film začal tak nějak jako typický Daňkův film, tedy jiskrným dialogem Jiřiny Jiráskové s Josefem Langmilerem a pokračoval dalším, v němž dotyčné tentokrát moc hezky sekundoval charismatický Ladislav Chudík. Ale pak se to asi vskutku nějak zamotalo a přišla „pitomá noc“. Bývalý manžel hlavní hrdinky z toho vyjde coby zatčený za defraudaci, a ona možná pod vlivem této vypjaté situace, možná pod vlivem moralistické otázky od vyšetřovatele/generála začne, tak trochu v duchu socialistické morálky, přehodnocovat svůj život. Naštěstí to vše včas skončí pohledem do překrásných očí Jiřiny Jiráskové. (06.05.2022)

Poměrně neznámý snímek kombinující milostný a poetický přednes s výrobní tématikou, který by se dal označit jako opatrný přechod do tzv. nové vlny v 60. letech. Komediální živelnost šla stranou a spíše se vsázelo na umělecký přednes a poklidnou atmosféru. Příběh není nezajímavý, samozřejmě s ohledem na svou dobu, ale na poetickou atmosféru je potřeba si co nejdříve zvyknout. Dnes už nikdo neví, čemu se říkalo umístěnka. Snímek něco takového připomene. Netýkalo se to pouze mladých lidí, jak by si někdo mohl myslet, ale i těch starších. Šlo samozřejmě o přeložení a něco takového odmítnout nebylo jen tak. Finta, jak se z toho vyvléct, samozřejmě byla a jaká už pojednává tento příběh, kde je v rámci ideologie, jako obvykle, do patřičné problematiky zahrnuto daleko více věcí. Finále příběhu tedy v žádném případě nemůže překvapit, čímž je timto moralizační opět naplněn. Snímek je tedy určen především pro náročného diváka, který rozumí aspektu dané tvorby. Ostatní se budou nudit. (25.09.2020)

Takový malý velký film. Na oko, na první pohled, pojednává o všedních každodenních věcech, ale tady je třeba sledovat podpovrchová hnutí, myšlenky, cíle a pocity jednotlivých postav. Protože každá z nich je zcela životná, plná uvěřitelných protikladů i kladů, zmatku, nedůvěry v sama i hledání sebe sama. Zkrátka niterné psychologické drama na nejvyšší úrovni. Celkově je hlavním tématem filmu pohodlný život (po válce) versus povinnosti člověka vůči společnosti a vůči sobě. Je lepší být někde zašitý a užívat si pohodlí, nebo by měl jít člověk dál, za tím, k čemu má talent nebo schopnosti, i když už není tak exponovaná doba, jakou byla válka. Dokonalý je dialog ke konci filmu, kde jedna z postav přiznává, že kolektivně by se odbojářům dovedl podívat do očí - ale za sebe samotného ne. Ostatně, skvělé dialogy jsou v tomto filmu nečekanou normou - nejde o plytké žvanění jako u nových českých pseudo dramat, ale má to hloubku, myšlenku, a přitom jsou nenucené, jako když je vyprávějí skutečné postavy. To dnes umí málokdo. Některé věty jsou dokonce dokonalé, třeba "My jsme vůbec divná generace. Měli jsme toho kolem dvaceti rádi tolik, že teď už nemáme rádi nic. Ani sami sebe." Ale dovede v dialogu i odlehčit situaci ("Zraje vám knoflík.") Film si vyhrál i s detaily jak v obraze (zkřížené nohy esesáka, bouchání kyticí o nohy, sundané střevíčky a mnohé další), tak třeba ve zvuku - klapot střevíčků při pěší cestě domů Prahou; dokonalá scéna, kdy novinář ladí rádio a na jedné stanici hrají starou německou klasiku, a na druhé soudobý dixieland; a ještě dokonalejší při první cestě po Karlově mostě, kde mezi dvěma postavami probíhá důležitý dialog, ale v pozadí začnou znít zvony - a kdo bude počítat, zjistí, že je půlnoc. Vynikající herecké výkony, kdy herci hodně hrají mimikou obličeje, to už jsem dlouho neviděl. A v neposlední řadě mne uchvátila Praha, jaká dnes není - obyčejná úřednice tehdy mohla na dnes luxusní Kampě, všude samá bistra, na Hlavním nádraží ještě legendární nádražka, kterou i já jako študák ještě pamatuji (vida, tak Staropramen tam tehdy čepovali :-)), pater nostery, přehledné ulice bez zaparkovaných aut, noční ulice bez opilých a pořvávajících německý turistů... a tak. Skvělá celková, taková zadumaná, atmosféra filmu. Ten film by se dalo říct, se vlastně věnuje všedním věcem, ale je to jen klam, jde o velké věci, jen je třeba sledovat pozorně tu hru na to, co se děje. Ve výsledku nepřijde sice žádné velkolepé odhalení, žádné až ta velké moudro, ale možná pomůže některým lidem si uvědomit, že v nich dříme nějaký talent, ale oni jsou líní na něm makat a něco s ním dělat, a místo toho raději dají přednost pohodlné zahálce. (16.09.2020)