Stará radost

Tak tenhle snímek jsem sice vnímala spíš jako chlapskou záležitost, ale může se stát a zřejmě se to i stává mnohým z nás, tím myslím pochopitelně nás ženy. I když pravdou je, že my bychom místo setkání zvolily zřejmě někde úplně jinde. Asi po čtvrt hodině jsem zjistila, že není ani tak důležité poslouchat jejich komunikaci, jako spíš vnímat to neviditelné a nevyřčené mezi oběma bývalými velkými kamarády. Nedá se nic dělat, ale čas se zkrátka vrátit nedá a my si tak v proudu času každý nacházíme nějaké to své místo v našem životě jako v tomhle případě třeba Mark. Jejich putování naprosto úchvatnou přírodou mě chvílemi učarovalo mnohem víc, než bych sama předpokládala, ale to se musí vidět, aby jste mě pochopili a možná to bylo někdy na úkor Marka s Kurtem. Koupel v lese byl jeden z těch nepojmenovatelných momentů, kdy jsem jim záviděla i když mě v jednu chvíli zatrnulo, to přiznávám. Já bych v té vodě sice umrzla, ale u nich jsem měla pocit, že jí mají snad vyhřívanou :-) Je to poměrně zvláštní film, který neoplývá množstvím slov, ale to nevyřčené o kterém jsem psala, na konci vyplyne zcela jasně a zřetelně. (19.01.2014)

Spíše než film o hledání - ztracené - společné řeči mi Stará radost přišla jako skličující pokus o studii světa bez vztahů. Celý snímek prostupuje tíseň a na to, že jde o kamarády z mládí, odkazují jen nesouvislé rozpomínky na nepřítomné souputníky. Z obzvláště nešťastně stylizovaného Kurta, jenž je vystižen jako zastydlý podivín, zapomenutý kdesi v dobách nezodpovědnosti, netřídnosti a divošství, čiší smutek nestráveného bezčasí, potřeba sdílet a sdělovat, zatímco na něj jeho bývalý druh rezistentně shlíží ze svého měšťanského stupínku nově nalezené zodpovědnosti. Alegorické, bezživotné figurky se v režisérčině filmařském experimentu ocitají v různých kontextech, nemění však nikterak skupenství a udržují si svou jinakost, nedokáží se znovu sblížit: jejich masky udržují stále týž výraz a kontakt těchto rysů, prohlubujících se postupně až v karikaturu, hrozí explozí agrese. Každý je někde jinde než právě na tomto zdánlivě společném místě. Markův meditativní ponor v lázni znázorní odloučení jako absolutní a stereotypní slova Kurtova rozloučení v chladném vakuu zaznějí až hrozivě. - Jistě, je to dílo realistické, věrohodné, zachycuje (spíše eviduje, než vidí) bezpočtukrát zakoušenou skutečnost rozdělených cest a nenávratnosti společných zkušeností, ale na této mělčině banality také kotví, nepokouší se hlouběji vniknout do ochromených spletí hibernované vzájemnosti, ničím ji nezelektrizuje - ač právě ona prostředí přímo svádí k probuzení těch nejprvotnějších komunikačních schopností. (15.08.2021)

Rukopis téhle americké režisérky se rozhodně nezapře. Je skoro stále stejný, minimalistický, jako by nic neříkající. Pokud mě paměť neklame je to její třetí film, který jsem měl tu možnost vidět. A rozhodně bych ho ocenil nejvíc. Dva dávní kamarádi na společné cestě, která už rozhodně nebude taková, jako když spolu začínali. Tak to ale v životě chodí. Bohužel, nebo možná bohudík, sám nevím. (11.03.2015)

Kdysi jsem napsal básničku, také někde vyšla, o tom, že jsem se ztratil na staré cestě. A ejhle, tento film ji ji znovu připomněl. O příležitostných čundrácích, Markovi a Kurtovi, máme na začátku, celkem spolehlivé informace. Ty se však během filmu nedoplňují, naopak se rozplývají, až na konci o nich nevíme téměř nic. Přitom Kurt (jak Kurtové bývají, viz např. Joseph Conrad) je záhadnější Marka. Celý děj má v podstatě jen čtyři epizody: bloudění, kempování na smetišti, lesní wellness a návrat do města. Pokud je něco propojovalo, pak snad jen Kurtovo prohlášení o podobnosti města a lesa (ve městě rostou stromy a v lese je bordel). Dření filmu však bylo jejich vzájemné obcházení, přibližování, uskakování, dotýkání, nazančování... tak jak to chodí kamarády, kteří se delší dobu neviděli, a jejichž cesty se stýkají už jen v bezprostřední skutečnosti bezprostředního bytí. (08.12.2017)

Dobre sa o tomto filme premýšľa, no nie úplne ľahko sa naň pozerá. Vlastne: je pochopiteľné, prečo sa mlčí, prečo je tam toľko nedopovedaného, prečo to tam ťaží a prečo tá ťarcha nedovoľuje dýchať. Otázne je, či pointa, ktorá vysvetľuje 70 minút ticha, ospravedlňuje divácke tápanie, mrznutie, brodenie sa... Odpoveď je neistá. (08.02.2013)