Nechcem spať sám

Zase mě potkalo to, co po zhlédnutí filmu Řeka (He Liu) od stejného režiséra. Hlavně nic nepsat těsně po zhlédnutí. Nechat to v sobě uzrát, jako nějaký dobrý sýr, co potřebuje čas. A toho jsem se přesně držel a s odstupem nemohu volit nízké hodnocení, protože i tento režisérův snímek po Řece a Dnech (Rizi), ve mě zanechal svou stopu. Životní partner režiséra znovu v hlavní roli. Tentokráte se mi líbil i Malajec Norman Atun, kterého Tsai objevil mezi prodavači jídla. Nemá cenu se více rozepisovat, neboť Tsai je kontroverzní umělec, který rozkládá publikum na dvě části a já i tu druhou část diváků, kteří nenašli vztah k jeho dílům, respektuji ... 7889 (06.11.2021)

Dáždniky i melóny ako nositelia určitých symbolov pohybu zamenil Tsai Ming Liang za protidymové rúška a matrac (tentokrát nielen v obvykle veľmi pomaly plynúcom deji ale i konkrétne samotnej fyzickej aktivity aktérov), pričom režisérové obľubené artefakty - voda i diery v koštrukčných objektoch posilňujúce v obraze osamotenosť a vypráznenosť ľudí ostali prítomné i teraz. V dlhých statických záberoch znova vyniká krása farebnej kompozície i práce so svetlom ako i postupné odkrývanie jednotlivých prepojení obývaného priestoru v náväznosti na ľúbostné vzplanutia jej obyvateľov. (09.12.2006)

Mistrovsky natočený experiment? Jak pro koho... Myslím si, že vidět tento film více lidí z většinového publika na čsfd, jeho procenta by čekal prudký sešup. Aspoň to, co jsem zaslechl v kině bezprostředně po projekci, mělo do chvály dost daleko. V Kruzích pod očima nejsou explicitní sexuální a muzikální scény, které dozajista u mnohých ovlivnily vnímání předchozího Tsai Ming-liangova filmu, Wayward Clouds. Výstřednost byla eliminována, diváka tu čekají jen dlouhé, a někdy pěkně nudné, syrové obrazové kompozice ze života malajské lůzy. Nepopírám, že mě několik scén zaujalo, ale přestože mám rád pomalé filmy, někdy i na mě byl režisérův statický styl (většinou bez hudby) až příliš a ačkoliv jsem dával pozor, nějak mi unikalo, co tím vším chtěl "mistr" říct. Připadalo mi, že díky režisérově vedení jsem postaven mimo veškeré dění a co se děje postavám na plátně, mě ani nezajímá. Hlavně jsem se nudil, a jak jsem si v kině všiml, nebyl jsem v tom zdaleka sám. (27.03.2007)

Taiwanská underground love story odohrávajúca sa v kulisách papundeklového robotníckeho obydlia, betónovej nedostavanej budovy a lacnej jedálne na periférii. Hlavný hrdina: bezdomovec, poťahovaný ľúbostnými vzplanutiami ľudí v jeho okolí. Forma: dialógy redukované takmer na dreň, množstvo krásne svetelne a farebne nasnímaných záberov, ukazujúcich rôzne spôsoby očisty a presúvania tiel a vecí, umŕtvujúcich však neustálou repetitívnosťou plynutie deja ďaleko za obvyklé minimum zvoľnenia. Pozadie rodiaceho sa milostného niekoľkouholníka tvoria texty nasladlých piesní o láske. Strhujúcu metafyzickú očistnosť hypnoticky spomalených diel Carlosa Reygadasa to síce nemá, ako majstrovsky nakrútený experiment, s mnohovrstevnou symbolikou a zároveň film, zostupujúci do hĺbky duší, ktoré si svoju novonadobudnutú lásku musia zhlboka prekašľať, to beriem. (09.12.2006)

To je snad poprvé, kdy se mi u Tsaie zdálo, že dlouhé záběry nemají většinou poetiku, ale jsou jenom vatou, aby film byl delší. Jo, nějaké poetiky se tu člověk dočká, ale fakt jsem tu cítil, hlavně v první polovině, že to natahování je vata. Jinak ten film má opět dobrou kameru, zazní tu písně, jejichž text odkazuje na děj filmu (to samé už Tsai použil v Díře, akorát tady to není ve formě muzikálu) a pár scén je tu dobrých, špatný film to fakt není, i když je utahaný. Příběh je jednoduchý, vlastně se tu jen představují a následně spojují osudy tří lidí - bezdomovce, ošetřovatelky a muže, co bezdomovce u sebe ubytuje - ale na ty dvě hodiny mi to přišlo málo. V Kolik je tam hodin? je to vlastně to samé, akorát tady je to zajímavější a záživnější. Přesto je výsledek dost průměrný. 3* (02.06.2019)