Štyri slnká

Postavy hledající štěstí, to už u Slámy nepřekvapí, stejně jako nádech snesitelné sociální romantiky (chudoba pro něj rozhodně není sociální stigma, ani pozitivní, ani negativní -- spíš produktivní stav bytí, který vybízí k hledání). V českých poměrech překvapí spiritualita - krom chlastu a jalové revolty tu postavy hledají východisko v "něčem, co nás přesahuje" - a Slámovi se podařilo výborně vystihnout podstatu českého "něcismu" i soudobou fixaci na new age fetiše jako je návrat k matce zemi. Duchovní pouť za Mistrem je zlomem, místem, kde se dosavadní absence smyslu stává smyslem samotným (vždyť kdo se ubrání naivní myšlence, zda vulgární zahrádkář není přeci jen mystickým Mistrem...). Čtyři slunce zazáří momentem nenaplněné víry následované milosrdnou lží. Je to silný okamžik, úlevný, zároveň skličující. Až na drobné inscenační nedostatky tu ale vyniknou všechna zkoumaná témata. Sláma má dar pozorovatele, i klišé o huličích se v jeho podání mění v autentický zážitek (dialog u záchodů je komponovaný mistrně, s velkým vnitřním pnutím). Vyzdvihnout si zalouží i způsob, jakým režisér "ohnul" známé tváře, takže v rolích podivínů a ztracenců působí zcela přirozeně. Výtky? Chápu terapeutický účinek závěru, ale katarze je spíše na straně režiséra. Navíc po výtečně a intuitivně přesných scénách vyznívá "nebeská hostina" hodně křečovitě. A ještě jedna poznámka: opravdu mě potěší, až český filmař dokáže to, co třeba ti turečtí - vystavit postavu živlům, aniž by si člověk představoval kropítko, které mají nad hlavou. Jinak výtečné. (15.03.2012)

Aby člověk mohl být točit filmy, musí být tak trochu magor. Bohdan Sláma ale tuhle premisu dalece překračuje, což v případě Štěstí a Venkovského učitele zase tak nevadilo, ovšem za Čtyři slunce by mu měli zakázat tvorbu nejmíň na pět let. Jediné štěstí, že si k tomuhle blábolu i sám napsal scénář a postižených tak není víc. Hned z první scény je patrné, že tentokrát se z porevolučního bahna nevtipných pseudokomedií a ze zadnice velkým úsilým povytažených nápadů (bráním se termínu námětů, protože Čtyři slunce žádný kloudný námět nemají) nevyhrabeme.. Herectví Jaroslava Plesla dlouhodobě těžce nesu, o Geislerové to platí střídavě taky, a když k tomu Mádl dělá blbečka a Roden magora, o co se chcete opřít? (20.10.2012)

Čtyři slunce. Lhali sami sobě i ostatním. Neustále hledali. Působili zklamání. Sobě i druhým. Touha víru mít, potřeba věřit, ale hlavně v rozkladajícím se osobním světě víru v sebe cítit. O koho nebo o co se měli opřít, když slabí toužili po tom, co zároveň dusili... Snímek je opakovaně nevyřčeným voláním hlavních hrdinů po něčem, v co sami nevěří a co svým jednáním zabijí. Je o hledání víry v to, čemu se sami svou přirozeností každým dnem vzdalují a proto nemohou být šťastní. (24.04.2012)

Pro mě je Sláma jeden z těch režisérů, u kterých jsem si jistý, že mě jejich dílo nebude bavit. Zkusil jsem to a ejhle, nebavilo! Přeci jen jsem na té kravině našel něco pozitivního. Když se najde dost peněz, aby si "umělec" vystřihl takovýto film, když mu někdo zaplatí Rodena a Geislerovou, Mádla, Kronerovou, Plodkovou a Chmelu, není na tom Česko špatně. (06.10.2012)

Bohdan Sláma rozhodně nepatří k těm tvůrcům, které bych nějak zásadně vyhledával. Jeho postavy jsou si velmi často celkem podobné, ale dobře, prostě se zaměřuje na určitou skupinu lidí a táhne ho to na venkov nebo malé město. "Venkovský učitel" se mi ale třeba líbil, kdežto "Čtyři slunce" jsou hodně vyprázdněnou výpovědí o tom, že někteří mají ten život celkem na hovno, ale stejně v něm budou pokračovat, protože to ani jinak neumí. (14.01.2015)