Osobní ochránce

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $163,000║ (01.06.2010)

Je to příběh o osamělosti. Ruben jako osobní ochránce tráví nekonečné hodiny čekáním na politika, jehož střeží. S nikým se nepřátelí, stýká se jen s duševně nemocnou sestrou a čas si krátí kreslením. Přestože není chudý ani nežije na okraji společnosti, navenek není nešťastný ani veselý, lze cítiti z filmu prázdnotu a zoufalství, umocněné záběry neosobních hotelových chodeb. Jakoby neviditelná skleněná stěna, která jej dělí od oceánu, ve kterém se nikdy nekoupal, dělí Rubena i od okolního světa. Film není dynamický, spíš pomalý a podobný dokumentu, na to, aby jej člověk ocenil je nezbytně nutné vidět snímek do konce. (10.07.2008)

Zlatý Medvěd - výběr (16.01.2007)

Bohajeho, film uměleckej jak fík. Seržant Moreno by asi byl rád druhým Fellinim, ale tohle sledovat bylo vyloženě utrpení (bylo mi blbý odejít z projekce na MFF ve Varech, ale nemálo lidí v sálu s klidem odešlo). Ve filmu sledujeme osamělý život ministrova bodyguarda, který nemá kontakt s přáteli a neví, kam by se zařadil. Dějově by to mohlo být zajímavé, pokud bychom ovšem hodinu a půl nesledovali prakticky nic, ve kterém se děje ale úplný nic. Ruben stojí a čumí, Ruben kouří dvě cigára za sebou, Ruben se holí a tak dále. Snad jen finální pointu nebudu vyzrazovat, protože v té Ruben konečně něco udělá. Jediná hvězdička je za poslední minuty filmu, ve kterým se nalezne pro diváka alespoň trocha prostoru pro přemýšení, jak ten člověk vlastně naložil se svým osudem. (26.07.2010)

(LFŠ 2010) OSOBNÍ OCHRÁNCE jednak spadá mezi to odvětví nového latinskoamerického filmu, které se zaměřuje na lidi ve městech, jednak mezi trend tzv. vyprázdněné narace, kdy není podstatné co (vyprávění), jelikož se nic neděje, ale jak (styl), aby to celé skončilo šokantně, ale vzhledem k předchozímu zcela logicky. Styl je realistický, převažují velké celky a polocelky, na přirozenost svícení se dokonce okázale upozorňuje, hudba je diegetická a mizanscéně dominují uzavřená, velice stísňující prostředí, která značí hrdinovu neschopnost vymanit se z rutiny každodennosti. Proti tomuto realistickému pojetí stylu a vyprázdněnosti narace, spočívající v opakování každodenních úkonů titulní postavy a téměř úplné omezení se na ni, stojí žánrové zařazení a divácké očekávání spojené s ním. (K oné omezenosti na osobního strážce: kamera snímá konkrétní věci i poté, co na scéně nikdo nezůstal - např. kresby.) Výše jmenovaný počin dá divákovi si uvědomit, že práce bodyguarda se nesestává primárně ze sbližování se s chráněnou osobou a akčním zachraňování životů, ale především z dlouhých a nudných chvil, ztráty času v podobě čekání na to, co možná ani nepřijde. Když už film vybočí ze svého stylistického rámce a dovolí si mezi dlouhé statické několikasekundové záběry vložit dlouhou a nepřerušovanou jízdu, u které si divák říká, že se k něčemu schyluje, na konci cesty postav zjistíme, že celou dobu mířily na toaletu. Už kvůli téhle zábavné žánrové podvratnosti si OSOBNÍ OCHRÁNCE nezaslouží být v odpadových vodách, i když z filmů vyprázdněné narace ničím nevyčnívá a za ostatními zaostává, protože prostředí ani postava nejsou dostatečně fascinující. (04.08.2010)