Místo pro lásku

Mastroiannimu ani Sicovi nelze dát odpad, což mne značně limituje v rozletu. Takže mohu jedině bezmocně nadávat na ztrátu času ziskanou tímto snímkem. Je vůbec možné, že se tito dva velikáni podepsali pod touto kulturní vylomeninou plnou otřesného kýče a pseudoromantické melancholie? Tak debilní stokrát omletej scénář s banálními dialogy snad nemá ve svém repertoáru ani současná česká filmová komedie. No aspoň že se dobře bavil uslintanej bernardýn od sousedů, když po každém "miluji tě" hlasitě zaštěkal. Můj ty smutku....To se zas nevyspím, pokud si sousedi dají opáčko. :-( (05.06.2023)

V tomto poněkud nepříznačném Sicově filmu není jediného záběru, který by nesvědčil buď o lásce nebo o odcházení, zpravidla však každý jím uchovaný pohled vypovídá o obojím. Julia přichází do letního panství jako do světa iluzí: iluzivní fresky na zdech divadelního sálu jí pootevírají jinou skutečnost, chladná plocha televizní obrazovky mrazí svou lživou mystifikací reality a kruté šalbě svobody toulavého psiska odpovídá představa osudové lásky vysněná v tomto chladném – a definitivním – bezčasí. Můžeme věřit, že ta jemná, upravená dívka skutečně vytočila neznámé telefonní číslo a bezejmenný ctitel neodolal výzvě přimknout se, nepravděpodobně krásnému milostnému vzplanutí se všemi přeryvy, které jej spoluutvářejí, stejně jako trpce vědět, že nic z něho není a sen o něm jen utrácí poslední nenávratné minuty. Ti amo. (28.07.2018)

Veliké zklamání... To už není ten Sica, který mě takřka magicky přitahuje. Přes skvělé herecké výkony a přes silný příběh je nakonec všechno tak nějak barvotiskové. Nudit jsem se přestal až v poslední třetině ;o) Jako kunsthistorik sice ocením vilu od Palladia, ale jako filmový divák už méně. Je sice pravda, že konstatování smrtelnosti i u těch nejbohatších je pozoruhodný, už mnohokrát objevený postřeh, ale bez plyšových podušek ze všech stran by film mohl mít zase jiné přednosti. Více syrovosti a méně líčidla by mu nepochybně prospělo, i když by to pak byl úplně jiný film... Jednu hvězdičku navíc dávám za to, že se to celé neskončilo střemhlavým pádem do hlubin. Jak by bylo lze očekávati... (03.12.2007)

Mainstreamový námět, jemuž dali hodně Antonioni a Fellini (prvý v zobrazení prázdnoty buržoazního světa, druhý v nepoťouchlé ironii) ve zpracování (své neorealistické období Sika už dávno opustil) a tím jejich poetiku přiblížili tvůrci méně vyhraněnému publiku (a dokázali jím ovšem, jak je tato poetika nosná). Film pak kromě ústřední herecké dvojice (Mastroianni tu prostě je výborný) stojí na úchvatné práci Santisovy kamery a určitém pastišově všežerském zpracovávání modních hudebních žánrů 60. let. (13.12.2010)

Vittorio de Sica dává průchod své mnohostrannosti. Málokterý režisér sekal tak rozdílné filmy jako Zloději kol [repríza minulý týden] a Místo pro lásku [repríza včera]. Neorealistní černobílé lokace předměstkých chudinských čtvrtí, tržišť a charit vykllízí prostor před kamerou vystajlovaným ateliérům jako z Bonda [renesanční zámek, automobilová závodiště, Cortina!], neškolení dělňasové prvotřídním jménům domácí [Mastroianni] i zahraniční [Dunaway] provenience. Amanti jsou dnes nejspíš zajímavější jako historický dokument filmařské konformity a dobové poplatnosti. Melodrama učiní několik přešlapů směrem ke komedii [to v momentech vypjatých Mastroianniho emocí], precizní kamera a lahodná výprava ukojí ale i ty zmlsanější vintage-fetišisty. Být snob v šedesátých letech muselo být fajn, sladký život INDEED. Žánrovou propast mezi de Sicovými sociálními klasikami a Amanti překlenuje dokonalá řemeslná složka a momenty, kdy si autor zjevně nemůže pomoci a příležitostně trhá naleštěnou idylu, aby mezi fotogenickými exteriéry a buržoustskými cetkami vysvitlo bezděčné memento mori hlavní hrdinky [lov na kachny, hrůzný stařec]; v těchto vzácných, nicméně důležitých momentech je de Sica ze Zlodějů kol a Umberta D v tom nejlepším slova smyslu k poznání. (31.05.2014)