Berlínské spiknutí

Film Stevena Soderbergha, které i přes přítomnost velkých hvězd stojí mimo hlavní proud, vzdává hold noirovým filmům 30. a 40. let. Snímek pečlivě rekonstruuje styl svých vzorů použitím černobílého materiálu, ostrého svícení, zadní projekce a dobových kamerových technik, ale i důrazem na noirem ustanovený kult kouření a pití. Film však není jen formální hříčkou, ale nese i silný příběh, v němž ležérní hrdina poznává nejednoznačnost světa. Doba konce světové a začátku studené války ukazuje, že morálka je věcí kompromisů a úhlu pohledu. (19.08.2008)

Každým coulem noir, ale přesto šíleně mrtvolné. Životnější by snad byla i kdejaká chladná mramorová skulptura v panoptiku. Naštěstí onu odosobněnost a chladnost lze přičíst na úkor nestálé a svárlivé době, kterou příběh postihuje. Na pohled jde opravdu o nádherný příklad stylizované filmařiny s mnoha fajnšmekrovskými indiciemi, ale pod potemněle precizní slupkou se krom nijakého příběhu (který se bohužel utápí v urputné snaze dosáhnout feelingu zašlé éry) a šablonovitých postaviček neskrývá zhola nic. Užití dobových záběrů navíc působí notně mimo mísu a jen přispívá k celkové umělosti. Dovolil jsem si navíc očekávat poněkud méně násilné zakončení s nádechem invence, ale ani zde jsem se nedočkal. Skladatel Thomas Newman odvedl svou práci na jedničku, ale s jeho notičkami se to má podobně jako s celým filmem - jsou přespříliš účelové a v jádru prázdné jako žaludek hladového. (03.02.2008)

S radosťou pozerať je na tú čb krásu (i keď prechody medzi "dokumentárnymi" a "hranými" zábermi ma rušili), o niečo horšie to je však s príbehom. Nevadí mi chladnosť postáv - v svete po skončení II. svetovej, kedy dochádza k preskupovaniu mocenských štruktúr na mape sveta mi je odmeranosť a neistota pochopiteľná. Ako slabý bod mi príde samotný príbeh, ktorý sa nie celkom šťastne potáca medzi krimi líniou a vystihnutím povojnovej, rodiacej sa atmosféry studenej vojny, čo vedie k pochybovaniu nad motiváciami konania postáv v určitých okamihoch deja. (15.01.2007)

Chcel by som fakt vidieť toho kto sa pozrel na scenár a povedal si - super príbeh. Niečo tak uťahané a nezaujímavé som hádam ešte nevidel. Pocta žánru Noir? Príde mi to ako zlý vtip. Jediná postava, ktorá tam vzbudzuje aspoň aký taký záujem je Maguire, ale nedostáva šancu poriadne zauzliť príbeh. Blanchett aj Clooney absolútne nezaujímavý. Akčné scény až smiešne pomalé a finálne rozuzlenie aj pointa na zaplakanie. Čokoľvek z produkcie 30/40 a 50 rokov je lepšie ako táto "pocta". Newman nedokáže zachrániť to, čo Soderbergh nezvláda. Film je možno technicky bezchybý, ale je chladný a odťažitý a podobne ako Solaris príbehovo nevyužitý. Nefungujú tu emócie ani napätie. Pre mňa ani nie tak sklamanie ako ďalšie potvrdenie toho, že Soderbergh je síce žánrovo rozmanitý, ale je to mizerný rozprávač. A niektoré príbehy nedokáže zachrániť ani herecké obsadenie. Akokoľvek dobré. (26.02.2014)

Ne, Berlínské spiknutí není „klasický film“ á la Casablanca, pouze si ho současné hollywoodské talenty pokusily pro vlastní potěšení oživit. Dneska se jinak hraje, používá se odlišný materiál, rozdílná technika a filmy už zpravidla nepíší relativně anonymní kolektivy scenáristů, z nichž každý umí nejlépe jeden typ scén a společně složí úžasný film. Steven Soderbergh a jeho parta by se mohli snažit všechny tyto aspekty doslovně napodobit, ale neudělali to. ___ Berlínské spiknutí klíčuje současné herce do dobových dokumentárních filmů, zachycujících katastrofální podobu poválečného Berlína. Za mnohem zajímavější ale považuji, jak film vedle přesvětlených exteriérů z původních dokumentárních materiálů nabízí jako střet kontrastně osvětlované interiéry, kde tváře herců vystupují ze tmy a každý prostor je ostrými přechody mezi světlem a stínem tříštěn na fragmenty. To je navíc posíleno řidším využíváním ustavujících záběrů, což jsou velké celky, které divákovi umožňují udělat si na začátku scény přehled o prostoru, kde se odehrává. Jde o osvěžující moderní přístup, jak vyřešit problém s proměnou materiálů, a přitom posílit atmosféru nejistého světa asociujícího filmy nazývané noirové – což byly často zároveň filmy založené na lehkém rozbíjení klasického vyprávění. Uvědomělé odkazy ke Casablance (výjezdní doložky, závěr u letadla) nebo Zahraniční aféře (americký voják a tajemná žena v Berlíně) mají jen mást, což pro současného diváka, zvyklého na mnohem sevřenější a rytmizovanější vyprávění, může být samozřejmě iritující. Z jeho pohledu se ve filmu vlastně nic neděje (Cloooney např. jen chodí po Berlíně, ptá se různých lidí na různé věci a občas mu dá někdo přes hubu…). Všechno dění „nyní“ tak má jen odhalovat dění „dřív“ a pointa v tom, že Berlínské spiknutí chce nebýt tzv. dobře vyprávěný hollywoodský film, nýbrž nabourávat zavedené s podobnou rozkoší jako ony dávné (často béčkové) noiry. Tomu ostatně napovídají i herecké volby zúčastněných, kteří pečlivě udržují moderní styl a ačkoli by evidentně dokázali hrát „dobově“, okázale si pouze hrají na „jiné hraní“. Co je esteticky zábavnější? Kopírovat dávnou éru, nebo ji potměšile parafrázovat? Filmová forma Berlínského spiknutí reprezentuje druhou možnost, a tak pokud na hru/podraz přistoupíte, musíte se snažit a přizpůsobovat jí navyklé divácké vzorce. Dost možná je to podnětnější než prskat, že takhle se to přece dělat nemá. Možná nemá. Ale v tom je ten vtip. [2007] (03.10.2015)