Země slepých

Musím říct, že po druhém zhlédnutí v tuto neradostnou dobu, kdy je rozvráceno půl světa a neví se co nás čeká mě to zasáhlo mnohem víc než poprvé. Ta demagogie z toho přímo číší. Lara je fakt hustá mrcha a ten její malej sadistickej skrček Maxmilián II. si ty svoje mindráky pod její taktovkou léčí fakt na jedničku. Z Donalda mě chvílema mrazilo v zádech, jen čekal v koutku na příležitost, jak skrčka zaříznout a trumfnout. A pak ten třetí, co za své činy, které spáchal pro svou vlast a věřil v lepší zítřky, tvrdě zaplatil a toho mohl zahrát jedině Ralphik. Ve chvíli, kdy mu oholili hlavu, jsem měla pocit, že se na scéně objevil Voldemort. (20.02.2016)

Když jsem se podívala na tento film, položila jsem si otázku, jestli mě zde něco překvapilo. A po pravdě musím říci, že NIC. Nebýt zde dvou vynikajících herců z hvězdného nebe, tak bych snad dopředu věděla, co mi tím chtěla režie říci. Je to snímek, který vypovídá o politických režimech, diktátorech a jiných samozvaných vůdců národů, kteří pokud nic neznamenají, tak mají plnou hubu keců o "lidských právech" a jak oni to povedou jinak, kdyby se jim dala příležitost. Jen co tu příležitost evoluci nebo revoluci dostanou, jsou stejní ne-li horší než jejich předchůdci. Vzpomínám si na jednu čínskou povídku : zemřel tyran a celý národ jásal a oslavoval. Jenom jeden stařec klečel na zemi a strašně plakal. I ptali se ho proč pláče, když přece panovník byl nelida, tyran a vrah.A stařec odpověděl : "Nepláču pro toho, kdo odešel, protože o něm víme jaký byl. Pláču pro toho, kdo přijde po něm, protože ten bude možná ještě horší." No a tak to prostě je. Dějiny se točí stále dokola a nikdo, kdo čichne k moci, se neumí ovládat a chovat se s pokorou. Dobře to napsal pan Mňačko ve své knize: JAK CHUTNÁ MOC. (05.11.2010)

Jak se jednoduše stát z hrdiny odboje nepotřebným... Film je sice o smyšlené (fiktivní) zemi, ale tak jak to tu vylíčili tvůrci tak si nějak představuji život v komunismu, který jsem v dětství téměř nevnímal... Člověk s něčím nesouhlasí a takto dopadne... Film mě dostal a Ralph a Donald byli jedním slovem prostě ÚŽASNÍ - 30. 11. 2010 - 80% (28.05.2011)

Diktatura plodí diktaturu a revoluce požírá svoje děti. Film aplikovatelný na všechny totalitní režimy a na všechny nám známé diktátory. Nespočet odkazů na komunismus, islamismus nebo Velkou francouzskou revoluci a dva vynikající herci, kteří tady doslova koncertují. Cynická, až příliš pravdivá politická satira, ze které by měl Machiavelli radost. 90% (20.08.2013)

"Marná teze snaha!" - Zdánlivě jednoduchý orwellovský recept ztroskotal na tezovitém, postmoderně koncipovaném paradoxu. Paradoxu právě kvůli tomu, že postmoderní metoda (vycházející z tvrzení, že "dějiny skončily") je zde použita jako didaktická ilustrace toho, že dějiny nikdy nekončí, nýbrž se nietzscheovsky motají stále v jednom kruhu (nikoli po spirále). Snímek je neúnosně přesycen odkazy na konkrétní historické diktátorské režimy (jak si všiml jiný komentující - doplňuji ještě např. Mussoliniho a zálibu jeho rodiny ve filmovém průmyslu). Signifikantní je, že mi zde chybí třeba nějaká pěkná aluze Guantánama, inu, každá kritika má své meze, že ano. Tyto historické odkazy však fungují (opět paradox!) mnohem lépe u toho, kdo si je nedokáže identifikovat s reálnými fakty, než u toho, komu hned cinknou "alarm" v mozku: v tomto případě to zvonilo neustále, až hlava brněla. Protože čím více z historie divák zná a čím vyhraněnější světonázor zastává, tím zmatenější quasiposelství mu pak film přináší. Jevy sice jsou podstatné, nejsou však podstatami. Vuglarizace jevové stránky diktatur, revolucí a kontrarevolucí a paušální ztotožnění zdánlivě stejných jevů s jejich odlišnými podstatami působí přesně opačně, než asi tvůrci zamýšleli. Nebo to právě takhle zamýšleli? Šlo o varování, nebo šlo o rezignované konstatování? To je, oč tu běží! A ještě další problém: promíchání historických odkazů s odkazem fiktivním, navíc až plagioátorsky zneužitým, tj. s Orwellovým románem 1984. Autoři snímku nepochybně toužili dosáhnout vysoké mety - podat symbolickou výpověď o zákonitostech společenských zvratů všeho druhu, avšak právě tato teze zavedla Zemi slepých do slepé uličky. Vznikl slepenec všeho, co už divák mnohokrát viděl v masmédiích i v uměleckých filmech daného žánru a co v mnohém geniálně vystihl právě Orwell (a Zamjatin a Huxley a před nimi Marx s Engelsem a... a... a...). Takže se zase ukázalo, že nejlepším autorem je život, v tomto případě sama historie. Realistické zachycení reálných dějinných událostí a reálných osob obvykle nepostrádá symbolický rozměr a symbolickou výpověď. Teze však mají k symbolu stejně daleko jako semeno ke stromu. Dvě hvězdičky tedy za snahu a za Ralpha Fiennese, pro kterého mám vždycky neomluvitelnou slabost. (09.05.2011)