Pán času - Série 5

The Eleventh Hour (5x01) 5/5: Hello. I'm The Doctor. Basically... RUN. Moffat, jakožto autor nejlepších epizod za Daviesova dohledu nad seriálem, měl před sebou nevděčný, ne-li přímo nemožný úkol. Začít od nuly tak, aby to bylo přístupné i dosud netknutému obecenstvu, zároveň těm znalým dát zapomenout stejně jako i navázat na „vztahovou londýnskou space operovou“ éru páně Daviese a jako by to samo o sobě nestačilo, tak ještě nahradit Tennanta. A Moffatova génia myslím nejlépe dokresluje, že vše výše zmíněné zvládl již během úvodní potitulkové scény, která svou posmutnělou dospělou pohádkovostí nikoli nepodobnou Faunově labyrintu, jasně určí styl následujících sezón. Nahláškovaná hejskovitost Matta Smithe do tohoto trendu sedne a k tomu má po svém boku okouzlující společnici Amelii Pond. I když společnici, jak se to vezme, až dosud byly společnice pouze tu více či tu méně důležití sidekickové, ale Amy je od počátku koncipována jako rovnocenná svéhlavá partnerka, která nečeká „až co jí Doktor uloží a přikvačí ji zachránit“. Vývoj jejich vztahu je okouzlující; jakkoli poněkud nápadně převzatý ze vztahu Pompadour/Doktor z (nepřekvapivě rovněž Moffatova) dílu The Girl in the Fireplace. A krom výše uvedeného jde i výtečnou epizodu samu o sobě, která je plná „moffatovin“; tedy do znepokojivé polohy hozených běžných věcí, opakujících se vět, náznaků věcí příštích… No prostě; what´s not to love? Meanwhile in the Tardis Part I 3/5: Miniepizoda, po které je již zcela jasné, že chemie mezi Smithem a Karen Gillan bude jedním z hlavních taháků této sezóny. The Beast Below (5x02) 4/5: Novodobá inkarnace Doktora vždy ponejprve míří do vzdálené budoucnosti a ani Jedenáctka není výjimkou. To čím se tento díl od těch standardních „Doktor na vesmírné stanici, kde se děje něco nekalého“ odlišuje je chytře zapracovaná atmosféra policejního státu a jímavý přesah. Victory of the Daleks (5x03) 4/5: Epizoda „nutné zlo“ s iDaleky. Doctor Who bez Daleků být nemůže a vzhledem k tomu, co s nimi Davies prováděl a jak je při každém setkání „již nadobro a navždy vyhladil“, tak bylo nutné, aby duo Gatiss/Moffat přišlo s něčím, co je důstojně vrátí do hry. A jdou na to od lesa; respektive od Země a staví Doktora před Sophiinu volbu, jejíž důsledky se (nejen) s ním potáhnou velmi dlouho. A může být s ohledem na arcizlounství Daleků něco znepokojivějšího než „Ironside“ úslužně nabízející šálek odpoledního čaje? The Time Of Angels (5x04) + Flesh And Stone (5x05) 5/5: Two-part sequel to “Blink,” which plays like the "Aliens" to its predecessor’s "Alien". Není to z mé hlavy, ale přes určitou míru přitaženosti za vlasy s tím lze zcela souhlasit, protože to sedne jak Doktorovi zrzavá kštice. Meanwhile in the Tardis Part II 3/5: Vesmírný Gandalf je pěkný děvkař aneb pocta všem Doktorovým společnicím. The Vampires of Venice (5x06) 4/5: Spíše standardní výplňový díl, který ovšem výrazně těží z dialogů Matky rodu a Doktora, ze zasazení do renesančních Benátek a sexy potvůrek. Amy's Choice (5x07) 5/5: Sním(e) či bdím(e) aneb "řekni mi své sny i strachy, řeknu ti kým jsi"; jakkoli je záhy jasné, jak se věci mají, tak o to větší zábava je sledovat, jak k řešení dojde to trio postav skvostně poňoukané lucifrovským Toby Jonesem. The Hungry Earth (5x08) + Cold Blood (5x09) 4/5: Pozemšťané v ohrožení; jak ti nynější, tak ti (pra)původní. Mnohem chytřejší i temnější díl než by jeden čekal při nástřelu děje "u zemského jádra přežívají po milióny let ještěrolidé a nyní se vracejí zpět pro to, co jim náleží". Sice poněkud mravokárně pacifistické, ale není to na úkor zábavnosti či napětí. Vincent And The Doctor (5x10) 4/5: Love Actually... for Amy. Začne to nadějně i ambiciózně (deprese, šílenství, genialita, osamělost), ale ve výsledku bych od Curtise očekával přeci jen něco rafinovanějšího než variaci na ohrané "slavná osobnost versus monstrum". Ovšem čistě za ty emocionální momenty v závěru (à la Vincent na výstavě) či důslednou tematickou stylizaci mu to jen těžko vyčítat. The Lodger (5x11) 4/5: Komediální variace na Nájemníka, která se měla (meta)jmenovat Ten(n)ant. Paradoxně to tématy i stylem působí dojmem, že až tato epizoda je z pera Richarda Curtise a nikoli ta předcházející. The Pandorica Opens (5x12) + The Big Bang (5x13) 5/5: Okay kid, this is where it gets complicated. Nikde jinde není tak dobře vidět rozdílný přístup Moffata a Daviese k témuž jako v této finální dvojepizodě. V zásadě o tom samém (tedy "konci všehomíra") a přesto TAK rozdílně. A nedá se říci, že by jeden přístup byl lepší druhého; každý z nich má něco do sebe, byť nezastírám, že dle mého gusta je spíš ten Moffatův. Již jen proto, že pro jednou udělal hrdiny a zachránce galaxie (aspoň v jejich očích) z Daleků, Cybermanů ("zombie" scéna jim konečně navrací potřebný respekt, který se jim v novodobé verzi Doctora citelně nedostával) a Sontařanů. A navíc si mě to získalo jak hravými prology obou částí, tak montáží na tklivou hudbu. Ostatně tohle by v první půlce plně obstálo i samo o sobě jako definitivní konec celého padesátiletého fenoménu Doctora Who. Moffat uzavírá celou sezónu "do kruhu" a vystačí si s minimalistickým stylem (obloha bez hvězd a prostory jednoho muzea), který však dá pocítit konec věků lépe než ty globální výjevy za Daviese. Problém je, že se tu objevuje tolik nápadů a motivů, že mnohé vyzní poněkud do ztracena (speciálně 2000 let bez hvězd, kariéra "římského" hlídače apod.). Druhá část pak staví na předpokladu, že vám veškeré ty postavy (nejen hlavní) během předcházejících dvanácti dílů přirostly k srdci. Pokud ne, tak tuto pocitovku a komorní verzi odvracení apokalypsy nemusíte lehko vydýchávat. A Christmas Carol (5x14) 5/5: Viz profil speciálu. Space & Time 4/5: Duo komediálně odlehčených miniepizod o prostorovém a časovém paradoxu, které nemají za úkol nic jiného než zabavit na cca osm minut. A baví, ne že ne. (21.10.2016) (menej) (viac)