Černé zrcadlo

Nejdřív jsem měl pocit, že se na specifickou sžíravou náladu musím jenom naladit, později jsem věřil, že nejlepší epizody mě teprve čekají, ale ani po šesti sériích nevím, na čem přesně jsem. Název mě sice explicitně navádí k tomu, co se bude současné společnosti nastavovat, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jednotlivé zápletky jsou i přes různorodost námětů ve výsledku téměř stále o tom samém. Ve více než polovině příběhů se objeví nejnovější výdobytek techniky, který je ale lidmi samotnými dříve či později zneužit k tomu, aby znevýhodnili, ponížili či rovnou zabili buď člověka blízkého, člověka cizího, případně některou z těch věcí provedli i sami sobě. A to pak může být celý seriál natočený technicky sebelépe, ale onen depresivní stereotyp se zají téměř hned. (16.03.2017)

Nejlepší námět dosavadních dvou sérií doplňuje skličující atmosféra a minimálně jeden tuze nepříjemný zvrat. Stejně to ale nestačí. Jak dojde na pointování toho, proč jsme viděli všechno to, co jsme viděli, nedrží ta dosud téměř ohlušující lavina nápadů ani trochu pohromadě. A to je při katarzi sedmdesátiminutové epizody slušný problém. (14.03.2017)

Na papíře vše vypadalo jako zlom v mém vnímání celého seriálu. Atraktivní a dost možná dosud nejaktuálnější téma, v hlavní roli moje milovaná Bryce, jako její bratr sympaťák James Norton, za kamerou spolehlivý Joe Wright - a přesto zůstávám zklamaný. Nemám totiž rád příběhy, ve kterých je ústřední charakter trestán za chyby, které neudělal a v jejich důsledku pak vláčen čím dál ohavnějším bahnem. Z Nosedive tak místo nezapomenutelné podívané zůstává jen pocit permanentního vytočení. (15.03.2017)

Detektivní příběhy se o mě otírají jen zřídka, ale když se objeví nějaký povedený, většinou nepohrdnu. Brooker v dosud nejrozmáchlejším díle skládá poctu severským fenoménům poslední dekády a i přes příjemně znepokojivou atmosféru si ukusuje příliš velké sousto. Devadesát minut je v tomto případě skutečně nezvladatelná dávka, která potvrzuje, že hlavní tvůrce seriálu je chtě nechtě megaloman, který ve výsledku téměř pokaždé všechno přestřelí. Tentokrát se mě navíc pokouší přivést k šílenství tím, že si během vyšetřování jako vypravěč snad čtyřikrát vypomůže některou z postav, která jen vyjeveně zírá na monitor na nějakou právě pro tu chvíli průlomovou informaci a všem okolo nahlas sděluje, že teď už je případ konečně rozlousknutý. Black Mirror má něco do sebe, ale právě touhle unavenou poctou každé druhé kriminálce se mi definitivně poněkud zprotivil. (15.03.2017)

Je tradicí, že každá třetí série začíná ženou, která narazí, pak narazí znovu a pak se to s ní veze takovým způsobem, že mi jí musí být líto, ať by provedla cokoliv. Nosedive byl nekompromisní natolik, že mě frustroval, Joan je nápaditější, praštěnější a v rovině meta tak nadnesená, že ji stavím o schod výš. Zároveň je ale natolik závislá na aktuálních tématech v čele se streamovacími službami, že jí hrozí, že snad z celého cyklu zestárne nejrychleji. O to víc jsem si ji ale užil právě teď. (04.09.2023)

Překvapuje mě, pro kolik diváků právě Loch Henry příliš vybočuje z konceptu. Pro mě do něj totiž zapadá, ale ne tak okatě a nápadně, jak se tomu často děje jindy. Vidím nutnost jít s davem, aby se jedinec dostal dostatečně daleko, a to je právě to, za čím se cyklus vždy rád otáčel. Navíc vyostřená škodolibost udržela hranici hraní si s konkrétním žánrem tak vysoko, že nikdy nedojde k prázdnému trápení diváka či protagonistů. (04.09.2023)

Jako střípek zrcadlící antologie nepasuje od začátku do konce vůbec nikam. Když ale retro démonovi půjdu naproti a budu výslednou směsku brát buď jako alternativní vesmír nebo jako příběh, který si v seriálu někdo pustil na Streamberry, nezbývá než smeknout. Protože takhle se dělá pocta, takhle se vyzobávají dobové drobečky a takhle se poslouchají Boney M. (04.09.2023)