Klub odložených

V Praze na Smíchově přesněji řečeno v Plzeňské ulici, jsem viděl v jednom velice starém a zchátralém činžovním domě, něco neuvěřitelného ! A sice dožívat svoje poslední dny existence staré nepotřebné a poškozené figuríny. Že si dělám srandu? Nebo že to není možné? Ne kdepak, v tomto krátkém filmečku od mistra Jiřího Bárty je to všechno pěkně černé na bílém. S hudbou Petra Skoumala a se samostatnou režisérovou trochu zvláštní a neobvyklou animací objektů v reálném prostředí, se jedná o skutečně nezvykle kouzelný filmeček..Po hraném hororovém Posledním lupu a po jednom nejoriginálnějším animé z osmdesátých let velmi originálním a mistrovském Zaniklým světem rukavic, se jedná teprve o třetí snímek který jsem od tohoto autora celý a pořádně viděl, a opět můžu říci že výborný a opět nezklamal. (13.03.2007)

Příběh tohoto okouzlujícího snímku se jistojistě odehrává v důsledku protnutí filmové kamery s průběhem funkce pravděpodobnosti jednoho domu v nějakém Trýznivém městě. Postavy (resp. jejich figurínové inkarnace) se zpočátku chovají jako na Místě osamění, aby byly vzápětí necitlivě vtaženy do generačního přeskoku. Trochu se to semele, namíchá, a staré děje jdou opět nezměněny dál, nyní ovšem už Podobojí. Všechno je zde staré, rozpadající se, poetiku a dynamiku zde rámuje destrukce časem, která ale nemůže zvítězit nad nesmrtelností duše, stejně jako každém pořádném zombie hororu. Zvlášť působivé je to v případě harfistky, jejíž harfy struny potrhané vytváří melodie zmarem požehnané.... (14.04.2010)

Ten film je v mnoha ohledech velmi úctyhodný. Práce se takto velkými loutkami musela dát obrovskou námahu, zejména v animovaných pasážích. Nicméně jsem úplně nepochytil, kde je tam to podobenství s generačními střety. Mě osobně se zdálo, že by ten film šlo trochu zkrátit, aby v některých pasážích nenudil a více se soustředil na hlavní dějovou linku, nicméně i tak bych to označil za solidní 3,5 hvězdy. (24.03.2024)

Skvělé dílo! Dokonale zachycená tíživá atmosféra 80. let v ČSSR. Je to plné symbolů staré i tehdejší nové doby, ale zároveň je to nadčasové, což je znak dobrého uměleckého díla. Na bartových filmech mám rád, že si během sledování říkáte, co to je za divný chaos, co se mi to snaží říct, ale na konci to vše vyvrcholí hlubokým poselstvím a dostává smysl. Nutí diváka přemýšlet, nacházet krásu v ošklivosti, může objevovat vlastní interpretace, nejen ty, které tam Barta dal vědomě. Rozpohybované figurýny jsou opravdu děsivé. Jen si představte, kdyby skutečně existoval takový byt, kde by ožívaly odložené figurýny. Pasáž s živými herci je vtipná, jak bodře komentují situaci. A ta zahajovací znělka Československé televize co zní na konci v tom kontextu je opravdu hororová. Pohodlně se usaďte, zapomeňte, že jste jen loutky a bavte se. (01.02.2023)

Tento snímek se mi líbil půl napůl. Samotná práce se scénou a kamerou mě fascinovala, stejně tak režie. Stále dokola a dokola, koloběh bytí. Naděje, že si pro odložené figuríny někdo přijde. Smutné. Jako domovy pro staré, postižené. Hudebnice očekávající stále nějakou změnu, která nepřichází. Nakonec však změna nastane. Tuto část jsem však moc nepochopila a vůbec se mi nelíbila. Do půlky skvělé, potom už ne. Pro mě. (01.01.2013)