Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Do všeobecných voleb zbývají necelé tři týdny. A díky nedávnému skvělému vítězství nad Argentinou na Falklandech má konzervativní strana nakročeno k přesvědčivému úspěchu. Píše se rok 1983 a Alan Clark vstupuje do nejvyšší politiky. Deset let je již sice poslancem parlamentu za Plymouth Sutton, to však jeho ambice zdaleka neuspokojuje. Celou duší touží povznést se nad ty stovky bezvýznamných nýmandů, vysedávajících v zadních řadách sněmovny, a dostat se do skutečné vlády. Teď, po oslňujícím triumfu konzervativců, díky němuž má premiérka Margaret Thatcherová možnost od základů přebudovat svůj kabinet, se konečně dočkal. A i když post náměstka ministra práce není přesně to, co si ctihodný Alan Clark představoval, je to vykročení, je to odrazový můstek k metám nepochybně mnohem vyšším a důležitějším.
Alan Kenneth Mackenzie Clark (1928-1999) byl nejstarším synem známého historika Kennetha Clarka (autora bestselleru Civilizace). Už na studiích v Oxfordu položil základy ke své budoucí pověsti požitkáře, výtržníka a sukničkáře. (Jeho heslem bylo, že "dívka musí být pěkně šťavnatá, neboli rozhodně pod pětadvacet". Této zásadě zůstal věren i ve svém manželství - svou o třináct let mladší ženu Jane, která s ním pak věrně přežila čtyři desetiletí všech jeho mimomanželských eskapád, si vzal, když jí bylo pouhých šestnáct let.) První pole, na němž se pokoušel prosadit, bylo pole vojenské historie, už počátkem sedmdesátých let však obrátil svůj zájem k politice. Coby inteligentní, vzdělaný, okouzlující, vtipný a zároveň mimořádně bohatý muž měl ty nejlepší předpoklady uspět v konzervativní straně. Zároveň byl však sebestředný, domýšlivý, jízlivý, nepříliš pracovitý, nevypočitatelný. Byl posedlý touhou po úspěchu a kariéře, na druhou stranu ovšem někdy dokázal to vše riskovat pro úplnou maličkost. Názory mnoha jeho přátel a politických kolegů na něj se různí, nejlépe je však asi vyjádřil Sir Bernard Ingham, tiskový tajemník Margaret Thatcherové: "Myslím, že se narodil ve špatné době. Uměl bych si ho výborně představit v osmnáctém století... Bylo nemožné nemít ho rád. Ale bylo strašně těžké brát ho vážně."
Šestidílný seriál televize BBC byl natočen podle autobiografických knih "U moci" a "Poslední deník", napsaných a vydaných počátkem devadesátých let minulého století, kdy Clark na čas opustil nejvyšší politiku. Clarkovy deníky jsou jednou z nejotevřenějších a nejupřímnějších zpovědí vysokého veřejného činitele, nešetří ani autora ani jeho okolí, jsou plné vtipných a prostořekých postřehů z britské politické scény osmdesátých let minulého století. Mnohé z nich svou konkrétností osloví pochopitelně především britského diváka. Toho "nebritského" však nepochybně přesvědčí o tom, že zákulisí nejvyšší politiky je na celém světě stejné, ať se ta politika odehrává na půdě britské sněmovny či českého parlamentu. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (5)

gudaulin 

všetky recenzie používateľa

Netuším, jaký ohlas měl Deník v Británii, ale soudím, že za jejími hranicemi díru do světa neudělal, a to hned z několika důvodů: za prvé se snaží pohybovat v kolejích vyjetých seriálem Ano, pane ministře. Producenti s tím evidentně počítali a počítala s tím i Česká televize, když dabing svěřila Františku Němcovi, který kdysi tak báječně stvárnil Sira Humphreyho. Mimochodem dabing je to výtečný a seriálu pomohl. Problémem je, že parta kolem ministra Hackera nasadila laťku příliš vysoko, a stala se oprávněně kultem, na který tvůrci Deníku při nejlepší vůli nemohli dosáhnout. Za druhé je Deník zaplněn postavami a jmény, které mimo Británii a znalce britské politiky nic neřeknou. Tam, kde Ano, pane ministře zobecňoval a kde byly jednotlivé epizody pečlivě vypointované, je Deník omezen mantinely memoárů a konkrétních událostí. Je to podobné, jako kdyby u nás vznikl seriál o Miloši Zemanovi či Václavu Klausovi. Za hranicemi by to už nikoho nezajímalo a mnohé motivy by zahraniční diváci vůbec nepochopili. Konečně za třetí, jakkoliv je John Hurt dobrý herec, nemá kolem sebe tak výborné spoluhráče jako měl Hacker ve svém týmu. Vůbec to není špatné, ale většinu bizarních situací a replik si stejně vychutná jenom ten, kdo se v zobrazených reáliích vyzná. Celkový dojem: 70 %. ()

ReneeS 

všetky recenzie používateľa

Nijak se netajím svou slabostí pro seriály ze zákulisí britské politiky. Britové si své diváky opravdu hýčkají, jenomže Alan Clark není Francis Urquhart, Sir Humphrey ani Malcolm Tucker. Třebaže věřím, že Deníky se na rozdíl od jiných mnohem věrněji blíží realitě, něco mi tam chybí. Přesto, John Hurt si za svůj výkon zaslouží poklonu, bez něj by to byla jen nuda a šeď. ()

Reklama

Jara.Cimrman.jr 

všetky recenzie používateľa

Politika je můj koníček a její průzračná čitelnost mne vždy přiměla k bezhlavému běhu k volební urně, abych zvolil toho nejbáječnějšího z nejčestnějších. Alan Clark by můj hlas rozhodně dostal, neboť nepodceňuje přípravu a ve volných chvílích řádně trénuje výstup po cizích hřbetech k větší slávě. Posedlost prací mu sice trošku chybí, ale jako správný profesionál dokáže ignorovat položené otázky, zaníceně odpovídat na ty nepoložené, podumat si o sexu i prochlastat pracovní dobu. Ještě o něco lépe by mohl plnit potřeby lidu, kdyby mu dala pokoj ta otravná podřadná verbež, důvodem jejíž existence je pouze to, aby ctihodného Alana Clarka zvolila do parlamentu. Ale člověk nemůže mít všechno. ()

Ivoshek 

všetky recenzie používateľa

Po první epizodě se mi to zdá fajn. Stylově je to hodně podobné Jistě, pane ministře , jen o trochu míň třeskuté. To, co je na tom vtipné, je, že to je podle reálných deníků Alana Clarka, minstra vlády Margaret Thatcher, který se s tím moc nemazal. Zmínky o tom, že se ožral místo čtení návrhu zákona, že by rád pigloval vlastní sekretářku (nebo cizí sekretářku, nebo kandidátku Labour Party, nebo......) mě fakt bavily. "Tak jsem přemýšlel, co by se asi stalo, kdybych se vymočil z okna našeho ministerstva na všechny ty lidi dole. Nejspíš nic. Ututlali bychom to. Možná se z toho okna ještě vymočím. Poslední den." ()

Galéria (8)

Reklama

Reklama