Činžák v Trubné ulici

„Seš v profesním svazu?“ – „Ne, já jsem panna.“ Film mě celkem dlouho bavil. Zpočátku svéráznými obyvateli činžáku („A tak to chodilo každé ráno…“), později trampotami více než prostinké hlavní hrdinky Paranji. Těch vtipných scén zde byla pěkná řádka, třeba vypravěčův zásah do děje, nápomocná navigace, účelné mytí nádobí, souboj ve vyklepávání koberců, opitý generál a Paranja zasahující do představení a mnoho dalších. Bohužel s přibývající časem se čím dál víc ozývala ideologická stránka filmu. Ta zdůrazňovala nutnost chodit nadšeně volit a samozřejmě být v profesním svazu (jenž je spravedlnost sama a o své ovečky se vždy postará), vyzdvihovala kulturu pro dělníky (revolucionářské představení a jeho maximálně nadšení diváci) a káravě poukazovala na pokryteckou buržoazii vykořisťující pracující lid (přitom konkrétně Golikov byl vlastně chudák). Což je škoda, protože výsledný pozitivní dojem z filmu tím krapet utrpěl. A to zamrzí i vzhledem k překvapivě dobré technické stránce s vcelku důmyslnými triky, obětavým kameramanem (který se nezalekne ani spršky vody či návalu smetí) a dynamickým zpracováním jízdy autem (jinde by si někdo líně vypomohl zadními projekcemi, tady se jde „do toho“, a to i s živou a velmi aktivní kachnou). Celkově to tak vidím na „pouze“ lepší 3* (i vzhledem k tomu vtipnému omylu, který při nahlížení jinou optikou spíše pořádně zamrazí). (01.06.2015)

Příběh dívky Paranji, která se ztratila v Moskvě, stala se holkou pro všechno u skrblivého kadeřníka a byla zachráněna odbory. Ta politická složka tu je, ale nijak zvlášť nevadí samotnému příběhu o nesmírně pozitivním děvčeti, které v každé drobnosti vidí nějakou radost a která potřebuje přátele. Je tu hodně pěkných scén, u kterých se člověk zasměje nebo pobaví, ale určitě se nejedná vyloženě o komedii. (08.04.2023)