Země v transu

Jsa inspirován případem Godard, dotáhl fanatik Rocha brechtovskou myšlenku reflexivity a odstupu mezi diváctvem a příběhem (která je v důsledku stmelující) k naprosté dokonalosti. Od prvních minut je zdůrazňována umělost sledovaného díla a světa, který představuje, přičemž jsou systematicky odhalovány postupy a prostředky, kterými je iluze dosaženo. Ironizování tvorby falešných mediálních obrazů tak zároveň představuje komentář k vytváření filmových významů. Bezstarostné plynutí "vyprávění" je znovu a znovu svévolně a zlomyslně narušováno technikami přímého oslovení. Skokovým střihem, komentářem vypravěče-básníka, stylizovanými titulky, hudebními útržky a divadelními i televizními (popř. dokumentárními) konvencemi je tříštěno do stále menších a nesrozumitelnějších fragmentů. Nezastavitelný rozpad jistot a časoprostoru pak vrcholí v šílené závěrečné montáži-transu, kde se střetne snad úplně všechno. Bůh, politika i umění. Nicméně, na rozdíl od staršího snímku "Bůh a ďábel v zemi slunce", jakési mystické a nebývale stylové variace na western, která čerpá svou symboliku zejména z křesťanské a předkolumbovské mytologie (tedy nabízí jistou nadčasovou platnost a duchovní zážitek), je "Země v transu" pevně ukotvena v době svého vzniku, poplatná tehdejší politické situaci a křiklavému revolučnímu smýšlení. Což onu absolutní diváckou nevstřícnost - ve vší své nápaditosti a originalitě - jen a pouze vyostřuje. (10.04.2011)

GENIÁLNÍ. Růže je růže je růže je růže = země je země je země je země. Film, který boří všechna vypravěčská a stylistická pravidla a je v tom tak důsledný, že to nelze neobdivovat - nejdřív dá dokonalou představu divákovi o prostoru, postavách v něm a stvoří promyšlený formální systém, do kterého se má divák pohroužet, aby z něj byl následně vytrháván. To je hlavní potěšení téhle geniálností, zatím nejlepšího filmu LFŠ (a nevím, jestli ho něco ještě překoná, i když tohle píši po 11 projekcích a dvou dnech). Žánrové pozadí, lavírující mezi dramatem, politickým thrillerem, melodramatem a dialogovkou, slouží výhradně k tomu, aby se udržovala divákova pozornost. Od Černé knihy Paula Verhoevena jsem neviděl žádný film takhle dobře komunikovat s diváky, kteří rádi u filmu myslí. Neustálé kontextualizování do nových rámců, strukturový způsob vyprávění a obžaloba médií, tvoricich simulakra, která si je vědoma svého mediálního původu a dává ho chytře najevo. (21.07.2007)

Střelba do diváků. Politicky již méně aktuální (ač šašci, pokrytci, lháři a kreténi jsou ve vládních kruzích stále přemnoženi), ale filmařsky stále oslovující. Z filmů kypí naštvanost vlastní tolika režisérům latinskoamerických nových vln, což se nejvíce projevuje jeho agresivní roztěkaností. Prudké skoky mezi scénami, opakování záběrů, fragmentarizace vyprávění do sledu výrazně kontrastních výjevů (scény tiché a pomalé jsou prokládány scénami hlasitými a divokými). Takhle je přirozeně obtížné věnovat pozornost sdělením, někdy otevřeně politickým, jindy silně metaforickým, stavějícím do opozice osobní drama a velké dějiny (dualita se odráží i v „konfrontační“ práci se zvukem). Do toho jsme stále upozorňování, že sledujeme jenom film, film dobře si vědomý své manipulativní moci, film nesoustředěný a přitom vyžadující plnou soustředěnost. Inu – nefalšovaný brazilský karneval, kterým se buď necháte strhnout, nebo vás jen otráví a vyčerpá. 80% (15.04.2011)

Zajímavá a ne až tak neprůhledná alegorie na brazilskou politickou situaci, kde jsou zbabělci, ale i silné osobnosti, jsou zde snahy, které vedou k jiným výsledkům, než jak by bylo očekáváno. Ono je to sice o Brazílii, i když země se jmenuje Eldorado, ale snadno se to dá vztáhnout na jakoukoli zemi. Finále to krásně ilustruje. (22.06.2015)

Dobové progresivní formální postupy ve službě klasické umělecké figury, satyra na soudobé události sloužící stejně dobře jako výpověď o bakchanáliích politické moci jako takové. Geniální spájení obou konců řetězu spojujícího klasiku s modernou, současnost s věčností. A toto je vidět nejlépe na závěrečných několika minutách: na audiálním pozadí vypravěčovy poezie a vizuální cézuře obrazu formou frenetického střihu vykrystalizuje dlouhý detail tváře guvernéra opilého mocí - a v tomto příliš stylizovaném, příliš křečovitém, až moc přehnaném gestu právě můžeme číst efekt klasického umění. Jeho úžas vyvolávající bombastičnost a nereálná přehnanost obrazu Napoleona na vzpouzejícím se Marengovi na vrcholku Alp, sochy Terezie z Ávily v extatickém víru orgasmu a lehoučkých drapérií tesaných z kamene, to nám Rocha předkládá (dalším příkladem jsou záběry postřeleného básníka svírajícího svou zbraň v aktu sebeoběti) a to představuje hlavní devizu filmu. A klasické vlivy (viz též ono použití poezie) se prokazují i v oblasti politického sdělení, které Rocha předkládá divákům - nejklasičtější žánr, tragédie, je zde tragédií vykořisťovaného a ponižovaného lidu, jemuž zbývá buď servilita, nebo radikální, krvavá, ale veliká (jsme opět u sentimentality klasiky) vzpoura proti "osudu". (16.04.2015)