Три дня
Trys dienos
Three Days
Obsahy(1)
Dva muži se vydávají na pár dní ze své vesnice do Kaliningradu, temného a kulturně mrtvého města, kde potkávají mladou dívku. Ta jim v tomto až postapokalyptickém městě sežene ubytování v jednom z oprýskaných domů. V domě žije mnoho lidí, kteří jsou zabráni do každodenních všedních situací, jako by ani nevnímali to hroutící se město kolem sebe, jako by každý z nich byl idividuálním ostrovem sám pro sebe. Každý je tak zaujatý svým vnitřním utrpením, že se ani neobtěžuje zajímat se o druhé. Dívka spolu s jedním z mužů se pokoušejí o nějaký intimnější vztah, ale může se jim to na takovém místě vůbec podařit? (Špacír)
(viac)Recenzie (15)
Při málokterém filmu se tak dokonale podaří přenést na diváka silnou dávku depresivní atmosféry, plnou zoufalství a beznaděje, jako v tomhle příběhu tří lidských bytostí ztracených ve městě, které působilo už samo o sobě dost neutěšeně. Šarunasovi Bartasovi se to v jeho prvním celovečerním filmu podařilo přímo v koncentrované formě a já se přiznám, že se na mě přenesl i ten chlad a zima, která čišela snad z každého záběru kamery. "Jsem krutý a něžný - jsem život." ()
Je to krásný film, 30 let od vzniku už trošku zestárl. Totéž se zákonitě stane i s Bélou Tarrem, který tu v recenzích je zmíněn. Nemyslím si ale, že by byl nějak extra lepší. Navíc tady je barva. A krásné zacházení se zvukem - všechny ty dozvuky balastní hudby z okolí a přitlumené filtrování zavíranými okny. Přišlo mi, že tím zestárnutím vyprchala trocha transcendence tohoto. Že jsou postupy prokouknutelnější - trápení a priori; to existenciální utrpení lidí vlekoucích se odnikud nikam. U Durasové India Song tu uživatel rbr napsal recenzi, která končí "Ó, jak sem se zasmál. Ty slzy, ty slzy." - podobný cynismus by šlo bohužel po letech nasadit i tady. Je to film pro mladé děvče, které prožívá své dekadentní období na vysoké umělecké škole, než se stane obávanou dramaturgyní. ()
Dialogy zřídkavé, dialogy končící otázkou, chybějící odpovědi - film takřka beze slov, a přece o lidské komunikaci, v níž se projevuje intersubjektivita vůbec. Odcizení moderního člověka manifestované v narušené možnosti sdílet slova, tedy sdílet se navzájem - jazyk nemůže fungovat mezi izolovanými jedinci, a proto příští Bartasův film bude "Koridorius", v němž se již nemluví vůbec. Ale je tu i rozdíl oproti např. Antonionimu, který je jedním z velkých iniciátorů evropské kinematografie odcizení (rozdílů je samozřejmě z kinematografického hlediska nespočet, nám zde jde jen o téma odcizení moderního člověka) - geografický a časový: Antonioniho odcizení hrdinové, uprostřed západních blahobytných zlatých šedesátých. Oproti tomu Bartasův svět Východu na předělu, rozpadající se, opouštějící jeden marasmus směrem k druhému. A zde můžeme problém komunikace vztáhnout k jeho biotopu: rozpad SSSR, pád komunismu, příchod jiné reality, neboli konec jednoho celého společenského jazyka a příchod jiného (mlčící zevlující obyvatelé Kaliningradu se schází na pustnoucím náměstí, kde se ještě před několika lety nejspíš konaly oslavy VŘSR, 1. máje atd.). Je však s podivem, že Bartas aktuální historii přímo nezkoumá, proto je možné jeho filmy číst i jako nadčasové sondy do lidského života. ()
Bezútešná realita vo všetkej svojej "kráse". Cesta z vidieka do mesta tu poskytuje také rozčarovanie, že ani známe prirovnanie ku kaluži a blatu by na jeho opis nestačilo. Dekadencia, špina a prach, ktorý nezmyjú ani slzy beznádeje. Film je ale strašne mĺkvy, myslím si, že viac dialógov by mu vôbec neuškodilo. _ Videné v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. ()
Co jsem tak četl různé reflexe, "západní" diváci a kritici opět klasicky nadinterpretují a dezinterpretují, ten film je podle mě úplně o něčem jiném :). Nechápou, že obraz může být prostě obrazem a nemusí být interpretován, jak říkal Tarkovskij. Přiznám se, že mi tak půl hodiny trvalo, než jsem se do toho tak nějak dostal, ale na konci jsem se přistihl, že jsem téměř pohlcen - takže Bartas víceméně uspěl. Aby ne, vizuálně je to fantastické (trochu mi to připomínalo Angelopoulosovu estetiku). Filmy natáčené v takových zapadlých a polorozpadlých místech mám velice rád a na rozdíl od většiny ostatních diváků jsem z něj necítil proklamovanou bezútěšnost a zoufalství, nýbrž jsem si onen genius loci zhusta užíval. A navíc - jaképak zoufalství a deprese, spíše úleva, že konečně není potřeba číst a překládat stovky proklatých titulků :). ()
Reklama