Deus e o Diabo na Terra do Sol
Black God, White Devil
Réžia:
Glauber RochaScenár:
Glauber RochaObsahy(1)
Objev roku na festivalu ve francouzském Cannes, tak byl označován Bůh a ďábel v zemi slunce. Glauber Rocha natočil tento svůj druhý celovečerní film ve čtyřiadvaceti letech a jeho styl definoval jako hledání lidového filmu. Samotný děj je velmi komplikovaný, protože každá z postav se stává hrdinou tragédie a nositelem jedné všeobecně platné pravdy. Pro pochopení je třeba nastínit historické pozadí, z něhož Rocha vycházel. Severovýchod Brazílie byl zmítán v letech 1890-1940 anarchisticko-mystickými povstáními. Blízko místa zvaného Bahia v kraji Canudos, kde byl film natáčen, založil samozvaný prorok Rádce tzv. Boží město, což byla vlastně samostatná republika. Boží město se ubránilo pěti útokům federální armády, ale ta nakonec vyhrála a zmasakrovala všech 50 000 obyvatel do posledního dítěte a poslední ženy. Rocha si vybral jednu epizodu, jež mu posloužila k vytvoření podobenství o dějinách celé Brazílie. Honák krav Manuel, jemuž statkář za špatné hlídání zabavil dva kusy dobytka, podlehne našeptávání místního proroka, aby ho následoval na cestě ke spáse. Zatímco světec utěšuje zbídačelý lid proroctvím o zázraku, statkáři najímají Antonia das Mortes, pronásledovatele cangaceirů, aby černého boha-proroka zabil. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (25)
Zlatá Palma - výběr ()
Když jsem se ptal na Rochovy hlavní nejen filmové inspirace, bylo mi řečeno, že vedle zjevných jako Ejzenštejn co do střihu a Godard co do formy byl zmíněn i Ford. Nechápal jsem, Bůh a ďábel v zemi slunce mi ale mnohé vysvětluje. Ten totiž vypadá, jako kdyby ho Ford natočil, aniž by měl charismatické herce, Ejzenštejn nastříhal a Godard napsal. U westernových tvůrců, jako je např. Ford a Peckinpah, se objevuje motiv cesty, což má co dočiňění s jejich osobním životem, a u Rochy tomu není jinak - u něj zastavení se znamená smrt, místo transcendence transgrese, výjimečná práce se zvukovými efekty, opětovně zde přechází diegetická hudba do nediegetické a naopak... Takhle nějak by vypadal western, kdyby byl spirituální. ()
Rochův radikální lidový moritát dodnes fascinuje svou v nejlepším smyslu slova primitivní formou, která právě díky tomu, že není spoutaná standardizovanými normami, může být obrazoborecky avantgardní. Nepřekvapivě může "Bůh a ďábel v zemi slunce" evokovat novějšího "Krtka" Alejandra Jodorowského, oproti němuž je klasika jen o chlup méně psychedelická a bizarně vychýlená v prvoplánovém excesu. ()
Severovýchodná Brazília, 1938. Pastier kráv Manuel zabije svojho pána, statkára, keď mu zoberie dve kravy. V tom čase do Canudosu prichádza prorok Sebastian ("Boh"), ktorému o chvíľu kľačí pri nohách sfanatizovaný chudobný ľud, vrátane Manuela, totálne osprostený Sebastianovymi rečami o tom, že premení prach na múku, dážď na zlato a podobne. Miestna cirkev prichádza o popularitu a tak po dohode s vládou a statkármi najíma Antonia das Mortes ("Diabla"), zabijaka cangaceirov, aby Sebastiana zabil. Dej sa vlečie, keby vynechali 20 minút nezmyselných drístov Corisca, posledného vodcu cangaceirov, o nič by neprišli. Vo filme nebolo komu veriť, komu fandiť, každý bol nejakým spôsobom prepnutý a šialený. ()
Slnko na brazílijských planinách páli neúprosne. Na základe pripraženia ohnivou guľou začnú pukať žilky v hlavách a vznikať tým samozvaní proroci. Do jedného sú revolučne šľahnutí. Vedú užialených biednych roľníkov do ďalšej a ďalšej záhuby v mene nereálnych hesiel o krajine večného blahobytu. Sadisticky šľahne slnko i vojakov, strieľajúcich mužov, ženy a ich deti. Záblesky páľavy padnú i na hlavy farárov, platiacich odstreľovačov konkurenčných ľudových prorokov a ich ovečky. Prežijúci revolucionári, žijúci len z pomsty a pre pomstu, sa v násilí, ktoré vyvraždilo ich súdruhov, sami nájdu. Zdá sa, že revolúcia nič nevyrieši. Tu niečo niečo vyrieši len výstavba, poskytujúca dostatok tieňa i vody. Taká snáď časom schladí horúce hlavy s bláznivou mysľou - a privedie ich k akému-takému konsenzu. Pretože na útek od tohto všetkého krvilačného besnenia k hľadaniu ideálneho ostrova, okolo ktorého prehrmia všetky dejinné búrky predsa len väčšina jednoducho nemá. A ako vidieť, ženy strácajú na takéto extatické úniky cestou energiu a vyčerpané padajú k zemi. Veľmi vydarený film, žiaľ, miestami pridlhý. Ale ak malo byť cieľom predlžovaných scén ukázať divákom mechanizmus šialenstva, v ktorom sa božia povaha človeka zmieša z diabolskými pokušeniami, podarilo sa. ()
Sice vůbec nevím, kdo tam byl Bůh a kdo ďábel, ale byla to filmová extáze. ()
Líbily se mi písně, jež dodávaly snímku aspoň na pár chvil zdání osudovosti. Pobavilo mě přejmenování hlavní postavy. A s poťouchlou škodolibostí jsem si říkal, že vztahy mezi muži a ženami ve filmu ve zkratce vystihl tenhle strip. Toť vše. Jinak mě to celé otravovalo svou afektovaností, po většinu času nudilo a v některých momentech i tak iritovalo, že jsem postupem času přestal vyvíjet jakoukoli snahu o vřazení událostí do nějakého většího, smysl dávajícího rámce. Zklamání o to větší, oč méně bylo očekávané. ()
Pokiaľ sa Brazilci vo veľkom inšpirovali talianskym neorealizmom, tak na ten v tomto vysoko štýlovom filme zabudnite. Nie že by neriešil podobné otázky obyčajného ľudu, ale rieši ich formálne inak. Boh a diabol upozorňuje takmer v každom zábere na svoju formu, určite si aj po čase spomeniete na špecifické prvky kamery, strihu a na hudbu. Má "čosi" spoločné so špagetti westernom, ale nevyužíva humor. Iba brutálne násilie. Bohužiaľ tu cítiť režisérovu neskúsenosť s hercami, občas ich výstupy pripomínajú amatérske divadlo. Dejovo je to zo začiatku trochu zmätočné, tá prvá polovica je značne lyrická. Tá druhá je už akosi prečistená a všetko okato speje k záverečnej prestrelke. Je to však film z Brazílie a tak aj tá prestrelka je natočená diametrálne odlišne, ako sme zvyknutí. Veď hovorím, že na kameru dlho nezabudnete. ()
Brazilská Balada pro banditu. ()
Druhý celovečerní film Glaubera Rochy znamenal pro režiséra velký umělecký posun - pokud se totiž prvotina Barravento dala bez problémů porovnat s tendencemi evropského filmu počátku 60.let, v případě excentrického a vysoce avantgardního filmu Bůh a ďábel v zemi slunce je tato snaha zbytečná. Vysoce kontrastní černobílé spektrum obrazu sice připomíná některé dobové kubánské či Godardovy snímky, jinak je ovšem styl Rochova filmu zcela unikátní a svou nezařaditelností a puntičkářským lpěním na poetice, která by se dala nazvat "propracovanou neotesaností", mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim. Bůh a ďábel v zemi slunce svým pomalým rytmem, tématem a přítomností kříže téměř v každém záběru navíc projevuje zjevné spirituální tendence, které ještě podporují hypnotické herecké výkony (zejména Othona Bastose v roli "dvouhlavého" cangaceira Corisca). Film zároveň unikátním způsobem navozuje otázku o pozici Boha a ďábla, nepanuje zde totiž rozdělení na "dobré" a "zlé", ani žádné jiné a vše je ještě absurdně relativizováno, když chudý pasák krav Manuel (španělský význam "bůh s námi"), dostane od Corisca nové jméno - ve filmu jako je tento, jím nemůže být nic menšího než jméno samotného Satana. ()
Film lyrický i dokumentární, mnohoznačný a zároveň absolutní v síle svého odporu proti bídě rodné Brazílie. Svébytná poetičnost příběhu se směsí krve, víry, smrti a hladu, lyrická surovost vyprávění i jeho zobrazení je převažujícím dojmem z filmu, nesmí se ale ani opomíjet druhá stránka filmu, kterou je jeho realistická vypovídací hodnota a díky níž se z filmové fikce stává politicky angažované dílo s ambicí přispět ke změně poměrů. Dokumentární stránka nespočívá pouze v používání ruční kamery, ale i ve věrném zachycení historie brazilského Severu - tři konstitutivní prvky tamější společnosti: "coronelismo" (dle latifundistů coronéis, původců bídy drobných rolníků), "beatismo" (dle beato-svatých, exaltovaných proroků) a "cangaço" (bandité) (více viz The Cinema of Latin America, Wallflower Press, 2003, kde je o filmu dobrý a krátký text). Hlavní hrdina prochází postupně všemi stádii reálného dějinného procesu, v němž vystupovali tito lidoví rebelové proti bezpráví chudoby a moci, která ji hájí. A je opět Rochovým pozitivem, jak dobře dokázal do tohoto boje zakomponovat dobovou víru těchto lidí v boha a chiliastické vize. Jejich víra v lepší svět upínající se k nebesům však nakonec vždy končí v násilí zde dole na zemi (jak u banditi Coresca, tak i u kněze Sebastiana) a celý film je procesem uvědomění si u hlavního hrdiny toho faktu, že bůh není na nebesích, ale společně s ďáblem tady mezi námi a změna je jen na nás. ()
Nebudem zahmlievať. Pre mňa je skvelý filmový zážitok úplne na opačnom póle významovosti, ako toto dielo. Snažím sa aj uznať kvality diela, ale len z princípu. Osobný pohľad je celkom iný. Viem, že sa v tej dobe po celom svete hulilo o sto šesť a tento snímok to len potvrdzuje. Našiel som v tom akýsi predobraz Jodorowského EL TOPA a ten sa v halucinogénnych látkach topil. ()
Brazílie je tady ukázána skutečně v zajímavých záběrech a v zajímavém příběhu, který vás může překvapit svou krutostí s množstvím násilí, které je zde zobrazováno. Není to ale prvoplánové, ale jedná se o násilí, které je zde do jisté míry analyzováno, což je samo o sobě poměrně zajímavé. I tak na mě film udělal dojem hlavně hudební složkou, která dojmy umocnila. ()
Z Jihoamerických filmů, které jsem v poslední době viděl, mě tento dostal možná nejvíc.. Rocha rozhodně znal cizí kinematografie a tady se mu to skutečně vyplatilo. Přirovnávání ke Godardovi a Ejzenštejnovi je zcela na místě (hrozná kniha "1001 filmů, které musíte..." píše o srovnáváním s Einsteinem, ale hádám, že se jen překlad uplně nevyrovnal s Ejzenštejnem... haha)... Vedle všech těch filmových genialit a hloubky, kterými film disponuje, bych rád ještě zmínil, že je místy i zatraceně stylovej... Hudba i postava Antonia des Mortes mě naprosto nadchly... ()
Georges Moustachi zpívá krásnou píseň o rybářích u Salvadoru da Bahia, dívkách na pláži, a že už kvůli tomu se vyplatí naučit se portugalsky. Ovšem nedaleko (dle brazilských poměrů) je další (již obecně známé) místo, Canudos - ve filmu je o něm zmínka, a děj se vztahuje k němu, nikoli k luxusnímu prostředí Svatého Spasitele. Zde s vzdávám jakýchkoli dalších úvah, snad jen pár reflexí: 1. Dokonaná Abrahámova oběť je bohuvzdorná a musí mít fatální následky. 2. Moje pozornost se neustále vracela k zvukové stopě; ani tak ne vzhledem k písničkám nebo barokní brazilské varhanní hudbě, ale pro samotnou práci se zvukem, balancování ticha a hluku... 3. Flakotaso ***** to trefil: "mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim". ()
ocenenia : MFF Cannes 1964 - Nominácia na 1. cenu ()
Udalosti v severovychodnej Brazilii pri Alantiku niekedy 1938. 77 % ()
Neoslovilo, nezasáhlo, neosvítilo. Snad příště. ()
Bůh a ďábel v zemi slunce je expresivní poezie a identifikace brazilského sebeurčení. Glauber Rocha využívá rozervanost národní duše ke kritice sociálních a politických poměrů. Brazílie byla ve svém rozvoji díky koloniálnímu dědictví opožděna, bohatí velkostatkáři byli vždy oporou moci, všeobecná bída a neutěšená zaostalost venkova přinášely vzpoury a rabování chudiny. Severozápad Brazílie stojí pro své velmi časté sociální konflikty v popředí tradic lidových zbojníků, cangaceirů, a vzpurných levicových kazatelů svobody a rovnoprávnosti. Zmiňovaný Canudos byl rozpadlou fazendou, velkostatkem, ve státě Bahia, na protest proti novému zdanění ji roku 1893 obsadila tlupa bezzemků pod vedením romanticky idealistického kazatele Antônia Vicenteho Mendese Maciela, zvaného Conselheiro (Rádce). Dalším impulsem odporu byl brazilský státní bankrot roku 1931, hlad a vzedmutá vlna zbojnictví a útoků houfů chudáků, právě odtud jsou proslavená jména Lampião, Corisco i Dada. Kromě Canudosu se natáčelo i na nedalekém poutním místě Monte Santo, tam Manoel vleče svůj kámen. Ani v době vzniku filmu nebyla situace růžová, socialisté přivedli hospodářství na mizinu, pravice připravovala svůj převrat a chudý člověk třel nouzi. Vystižení brazilské duše je ve filmu Antonio das Mortes, Bůh a ďábel v zemi slunce je základním uspořádáním této duše. Všechny ty pokřivené černošské a indiánské tradice v přizpůsobivé symbióze křesťanství s prvky radikální levicové nespokojenosti se stavem věcí, pověry, pobožnost, dogmata, legendy, sny a chtíče, vše se sváří a hledá odpovědi, zneužívá se důvěřivost i potřeba víry, žene se v boj za pravdy a za spravedlnosti. Poezie je v obrazu i v estetice jejich uspořádání, poezie je ve slovech i v pohybu, poezie je v myšlenkách a transcendentální náladě. Hlavní prostředkem sociálního uvědomění je Manoel (zajímavý Geraldo Del Rey), prostý rolník a pasák dobytka. Neměnná situace zneužívání ekonomickou silou hledá osobní spravedlnost, ochranu a spásu. Víra je nadějí, násilí je spravedlivou odplatou, vzpoura je zoufalstvím bídy ze stavu věcí, smrt je nabízenou spásou. Hlavní ženskou postavou alegorie je Rosa (pozoruhodná Yoná Magalhães), Manoelova manželka. Zde se též dotýkáme postavení žen ve společnosti, rezignace i revolučního nadšení z charismatické osobnosti. Důležitou postavou je Antônio das Mortes (zajímavý Maurício do Valle), pečlivý lovec cangaceirů a lidových buřičů. Právo, pravda a spravedlnost je přeci na straně oficiální moci. Řád daných věcí tak hlásá. Významnou postavou je Sebastião (pozoruhodný Lidio Silva s hlasem Othona Bastose), černošský náboženský mystik. On sjednocuje mizérii chudiny, nabízí spásu a věčný ohnivý boj ve jménu pravdy. Jen smrt očišťuje. K důležitým postavám zde patří také Corisco (velmi dobrý Othon Bastos), blonďatý ďábel Lampiãovy zbojnické tlupy. Boj proti establishmentu není záležitostí pouze poválečných dějin lidstva. Z dalších rolí: ozbrojená členka Lampiãových zbojníků a Coriscova žena Dadá (zajímavá Sonia Dos Humildes), slepý a vědoucí potulný zpěvák Julio (Roque Santos), příkladně vydřidušský velkostatkář Moraes (Milton Rosa), či zadavatelé odstřelu vzpurné chudiny, duchovní pastýř (João Gama) a mocenská autorita kraje (Antônio Pinto). Bůh a ďábel v zemi slunce, to je ta bezútěšnost, určující brazilský element. Bůh a ďábel v zemi slunce, to je pravé romantické okouzlení nepoddajnou lidskou duší. Bůh a ďábel v zemi slunce, to je to hledání spásy, klidu, niterného štěstí a naplnění. Bůh a ďábel jedno jest. Jedinečná to filmová alegorie ve zpěvu baladické poezie! () (menej) (viac)