Nech žije smrť

Vyborny spanielsky film od rezisera Fernando Arrabala. Realne pribeh reziserovho detstva sa spajaju s drsnymi surrealistickymi scenami a casto sa zobrazuje sexualita. Schechita byka na konci potom bol uz cirociry masaker - no ale ja zabijanie nemam rad, a to tak, ze velmi! Celkovo vsak filmarsky na urovni a ma to aj dobru stopaz - len 90 minut. 75 % (27.08.2016)

Surrealistická adaptace Arrabalova vlastního románu je působivá v jednotlivých scénách, narozdíl od jodorowského filmů trochu postrádá děj. Docela dobře se na ní ukazují určité limity surealismu jako metody tvorby. Přesto svou až Rabelaisovskou směsicí tabuizovaného, nahlíženého až s jistou rozverností dokáže zapůsobit právě tím, že současně vyvolává naprosto protichůdné emoce. Nechutné a drsné je estetizováno buď použitím barevných filtrů nebo je chyhtlavými optimistickými popěvky uvázeno do neobvyklých kontextů. (16.03.2007)

Tak jsem si řekl, že si na chvíli odpočinu od všeho toho hororového násilí, brutalit, krve a černého humoru a šáhnul po tomhle - hodně rychle mi došlo, že to nebyla (ve smyslu odpočinku) moc povedená volba. Naprosto morbidně surrealistický pohled na život ve Frankistickém Španělsku, kde katolické fanatičky udávají vlastní manžely (se škodlivým pokrokovým myšlením), děti mají erotické představy o svých matkách, tety se nechávají bičovat svými synovci, do kostela se chodí kolem popraviště, kde zrovna odstřelují rudé a mladičký Fando zmlátí svojí kamarádku, protože jeho tetě bití přece dělá dobře. Snové sekvence Fandových představ jsou úchvatně úchylné, úvodní titulky vynikající. Katolíkům (a křesťanům obecně), vegetariánům a veganům se ten film asi moc líbit nebude :-) (18.01.2009)

Když již úvodní titulky připomínají obraz od Hieronyma Bosche, je nutno se připravit na obojí - fantazii i brutalitu, v jediné směsi. Osobní, symbolická, surreálná výpověď o vlastním dětství se tak mísí s naturalismem atakujícím naše nejvlastnější smysly (a ne žádné efemérní estetické schopnosti), s realismem v popisu fašistických zvěrstev. Příběh chlapce jako příběh Španělska rozporcované mezi obdivem k otci a láskou k matce, kde mezi sebou neustále bojují provinilost a chtíč, život a smrt - a opět (aniž by jedna strana opravdu zvítězila) dohromady v jediné směsi. Proto jsou všechny Arrabalovy filmové obrazy předeterminovány zároveň touhou i smrtí, a dojemnost i děsivost této nutnosti vyvstává na povrch v osobě matky, kterou je náš hrdina nucen milovat i přes její vinu - vskutku těžká dilemata si před sebe Španělsko onou děsivou občanskou válkou postavilo. (30.06.2015)

Na základě vybraných ohlasů jsem se filmu hodně obával a těžko říct, zda zbytečně... Hned úvodní titulková sekvence se sérií vyšrafovaných děsivých kreseb a chytlavou „dětskou“ písničkou mě silně navnadila a vlastně i trochu připravila na znepokojivou kombinaci dětského vidění světa a dění plné brutality během občanské války. Válka očima dítěte se během let stala ve filmu docela obehraným tématem, takže mě i potěšilo, že Arrabalův snímek se z této případné kategorie hodně vymyká. Mimo sbírku jasně reálných scén jako z obyčejného dne a života ve své době a lokaci + mimo sérii čistě surreálních scén odlíšených netradičními filtry tu pořád zbývá hodně výjevů, u nichž zůstává již na divákovi, zda v nich bude vnímat pořád realitu nebo již surrealistické sny, přeludy a noční můry, které se do podvědomí malého kluka dostávají jako následek reálné válečné brutality... v tom vnímání hodně záleží, co jsme si jako realitu vůbec ještě schopni připustit a já tenhle aspekt vnímal jako výhodu. Z mnoha těch výjevů šla na mě obrovská tíseň a pocit čehosi nepříjemného až zoufale děsivého, od čeho bych nejraději unikl. Obzvlášť pozoruhodně tento pocit vynikl v kontrastném doprovodu takových scén, kde se parta kluků na ulici hraje – oproti všem těm válkám a jatkám vlastně nevinnou, jen trošku bizarnější hru v kruhu. Jako hodně svérázná umělecká podoba dětství zasaženého krutou válkou mi připadalo Ať žije smrt! (i s tímto ironicky zvráceným názvem) v mnoha aspektech dokonalé, funguje tu i zajímavě podaná symbolika – nejvíc mě asi zaujalo to dětské letadlo, které má tvar kříže a zároveň navzdory zdánlivé svobodě s možností odlétnout symbolizuje ještě skrze bílá mřížka i vězení. Hodně silné jsou scény kluka s matkou, která jednou (v realitě) slouží malému klukovi jako opora, ale jindy (zřejmě v noční můře způsobené válkou) připoutává synovi mučící náramek kolem nohou. Na druhou stranu, některé přehnaně nechutné, úchylné (např. s ještěrkou a netopýrem) a ke konci i krví dosyta přeplněné scény byly pro mě za hranou natolik, že jsem je v rámci celku (pořád s dostatkem efektních bizarností a brutalit) nepovažoval za nevyhnutné pro finální sdělení. Právě kvůli nim nakonec 4. hvězdičku neuděluji. [70%] (14.12.2023)