The Kid from Nowhere

Sice naprosto chápu, že matky - samoživitelky - s postiženým dítětem to neměly lehké ani před 30ti lety a už vůbec ne teď. Ale tohle nebyl film, tohle byl spíš hodinu a půl dlouhý polodokument o tvrdohlavé rodičce, která se chovala, jakoby sežrala věechno neštestí světa a byla jediná. Která se chovala tak, že by s ní v jedné místnosti vydržel jen retardovaný jedinec. Která se chovala přesně opačně, než by udělal jakýkoliv jiný racionálně uvažující člověk. Která se chovala tak, že ospravedlňujíc se postiženým dítětem jen ubližovala všem okolo, hlavně pak onomu dítěti. Filmy (i ty slabší nebo ty, které prvoplánově hrají na emoce) o podobných sociálních tématech mám rád jako oddychovky. Ale film, kde se nic neděje, postavy se chovají naprosto nelogicky prostě není pro mě. Ani náznak po emocích, kterými by se aspoň ta nuda snažila maskovat. V polovině film vypnut. 3. film v životě, který jsem nedokoukal až do konce (a že jsem schopný tupě zírat až do konce prakticky na cokoliv). EDIT: Po rozmyšlení dodíváno do konce. Názor na film nezměněn (26.01.2015)