Zrodila se hvězda

Zrodila se hvězda, jeden z nejvíce remakovaných filmů co znám. Originál z 30. let nebyl k sehnání, verzi s Barbrou Streisandovou ze 70. let jsem viděl někde před 20 lety a z nové verze mě akutně dostává písnička Lady Gaga I´ll Never Love Again. Jak je na tom verze z 50. let? Inu je to zajímavá kombinace muzikálu a dramatu, přičemž to druhé nakonec převládne až k hořkému konci (NEDÍK za spoilery v obsahu!). Má to hrůzostrašnou délku tří hodin. James Mason v jedné ze dvou hlavních rolí je herec přinejlepším průměrný a Judy Garland zestárla, nikdy to nebyla úžasná dramatická herečka a ten její vibráto zpět mě chvílemi tahalo z uši, přesto mě nakonec nějakým způsobem dostala. A hlavně je to svým způsobem úžasný film. Slavný herec Norman Maine vytáhne okresní zpěvačku Ester do první ligy. Ta se stává hvězdou první třídy a Normanova hvězda upadá a následuje dost drsný pád. Alkoholu, léčebna, opět návrat k alkoholu. Jsou tu úžasné scény - ostuda na Oskarech, poznání v baru kdo si hrál na kamaráda či finále, kdy Norman zjišťuje SPOILER že by za něj Ester obětovala kariéru i život a rozhodne se to skončit KONEC SPOILERu. A kupodivu i ty muzikálové scény jsou některé skvělé (tanec v domě či vyprávění životního příběhu pomocí mixu písniček). Nebýt tak tak šíleně dlouhé, možná bych dal i pět, protože příběh mě dostal. PS: Zajímalo by mě jak v té době fungoval šoubyznys - hrdinka zpívá v laciných kýčovitých filmových muzikálech, z čehož má Nr. 1 v hitparádě a Oscara?? WTF? (12.12.2018)

Judy si po letech znovu uvědomuje, že už není v Kansasu. A je v tom mnohem více hořkosti než dříve. Jde-li o kousavost sebereflexivních momentů, hluboko do masa se Cukorův film nezarývá, na to příliš věrně kopíruje osvědčené melodramatické schéma o ženě sžírané jejím rozporuplným vztahem k muži, který ji sílu dal i vzal. Příprava půdy pro závěrečné prohození rolí (poté, co Vicki Normana přeroste, ujímá se ona jeho) navíc trvá zbytečně dlouho, jakkoli jsou pěvecká čísla famózní, obohacují vyprávění a mají i nějaký ten mimofilmový přesah (nejdelší píseň, přehlídka stereotypních rolí, kterou šoubyznys ženám přiděluje, trefně pojmenovává, čím si na cestě ke slávě prošla, jak filmová Vicki, tak samotná Garlandová). Handlování s lidskými identitami, z nichž se v Hollywoodu stávají obchodní artikly, je ale zachyceno výstižně. Image makery nezajímá celá žena, ale jenom její jednotlivé části, které se kvůli snazší zpeněžitelnosti snaží standardizovat, připodobnit již existujícím výrobkům, učinit z ní kopii kopií (Dietrich eyebrows, Crawford mouth). Jako slavná osobnost přestává být sama sebou, přestává být pro sebe. Stává se z ní veřejný majetek. Řekl bych, že dnes je Cukorovo nemilosrdné vyčíslení ceny za slávu ještě více „up to date“ než před šedesáti lety. 80% (04.01.2015)

Ako muzikál film nefunguje. Ide o ďalší gýčovitý a strnulý hollywoodsky pokus o pesničkový žáner. Ako dráma z prostredia šoubiznisu však funguje takmer na jedničku. Herecký výkon Judy Garland ostáva monumentálnym stavebným kameňom tohto snímku a potvrdzuje, že comebacky ( ak sa zoberú s tej správnej strany ) môžu byť ešte lepšie, ako začiatky. (19.01.2016)

Túto verziu som videl ako poslednú a výrazne zaostáva či už za tou z roku 1937 alebo za najnovšou Cooperovou. Herecky ani nie, Mason je výborný, Garlandová tiež ujde, ale ju som nikdy nemusel, tak tu moje sympatie moc nemala. Hlavným problémom je prepálená dĺžka a plno úplne zbytočných piesní. Muzikály mám rád, ale tu ma ani jedna pieseň nezaujala, doslova som si ich pretrpel. Navyše tie piesne, ktoré nijako nezapadajú do deja, ten dej len brzdia. Keby sa vystrihli, mohlo to mať okolo 100 minút a bolo by to oveľa lepšie. (18.11.2021)

Vizuálně se mi líbily scény zahalené ve tmě, ze kterých vystupují jen postavy, jinak ale opět Cukorova statika, těžkotonážní naddimenzovanost a přitom absence vize. Cukor nedokáže propadnout hudbě, jeho filmu chybí empatie vůči tomu, co zobrazuje - působí až netečně, jak rozhazuje prostředky a "zabírá je". Naštěstí když nepropadá hudbě, propadá alespoň Garlandové, která zrovna zpívá, takže "náhodou" občas vynikne i nějaký hudební okamžik zející z prázdnoty. Stejnou náhodou vyniká i Cinemascope, kdy Cukor ve svém širokoúhlém debutu (a jednom z prvních širokoúhlých filmů) zjevně ještě neví, jak v tom divném obdelníku komponovat. Ostatně ten film je k tomu zcela nevhodný, vzhledem k tomu, že je z 80 % o tom, že si dva lidi povídají v místnosti. Tak prostě většinou pracuje v akademickém "čtverci" a na krajích zeje další nicota - což v některých scénách vyvolává silný dojem osamocení hrdinů. (A i když to oceňuju, neskočím na to, že jde o záměr - netočíte jeden z prvních širokoúhlých filmů "ironicky", zvlášť když jde o nejdražší film studia všech dob slibující díky novému formátu velkolepou podívanou.) Cukorova Hollywoodská prázdnota mě každopádně skoro fascinuje a vtahuje - on je pro mě opravdu symbolem toho nejvyprázdněnějšího pozlátka, zrůdně chladné dokonalosti špičky oboru. Judy Garland to trochu vyvažuje, pohybuje se na podivné hranici mezi syrovou přesvědčivostí a dobovým "přehráváním", kdy ne že jedny scény hraje tak a druhé onak, ale oboje se dere na povrch navzájem a představuje to určitý oheň opravdovosti. Nicméně je VELKÝ problém, když veškeré písně v tříhodinovém muzikálu zpívá jedním a tím samým způsobem jedna a ta samá zpěvačka. Strašně mě mrzí říct, že i přes tu strhující velkolepost Garlandové začíná i ona velmi brzo ukrutně nudit, protože chybí jakákoliv variabilita. Jen silný konec, kde se oba protagonisti herecky vyznamenávají, to dotahuje nad průměr. (26.07.2017)