Raku-yo-ju
Tree Without Leaves
Obsahy(1)
Ve svém nejosobnějším filmu se Kaneto Šindó vrací do dětství a snaží se rozpomenout na milující matku i na události, které vedly k rozpadu jeho rodiny. V podmanivých černobílých záběrech, dýchajících hořkosladkou melancholií, předkládá divákům úvahu o nemožnosti přenosu vzpomínek napříč generacemi a o tom, jak se mění významy událostí, když je v paměti přehodnocujeme. (Letní filmová škola)
(viac)Recenzie (4)
Reflexivni, posmutnělé vzpomínky stárnoucího muže na své dětství.(70%) ()
Druhá polovina Šindóovy šedesátileté kariéry na postu režiséra se vyznačuje autorovou reflexí minulosti a doceňováním formativních osobností jeho života. Vedle několika životopisných snímků o japonských umělcích v čele s dokumentem o režisérově mentorovi Kendžim Mizogučim Aru eigakantoku no šógai (Život jednoho režiséra, 1975) realizoval také čtyři projekty, jimiž vystavěl kinematografické pomníky svým nejbližším. Dva z nich věnoval spolupracovníkům a souputníkům – Pozdní závěť manželce Nobuko Otowě a Epizodního herce excentrickému herci Taidžimu Tonojamovi – a ve dvou se věnoval svému dětství a rodině. Film Čiheisen (Horizont, 1984) mapuje životní osudy Šindóovy nejstarší sestry, která byla v mládí provdána do Ameriky a už nikdy nespatřila svou rodinu, během druhé světové války byla v americkém internačním táboře pro Japonce a také po válce měla těžký život. Nejosobnějším režisérovým projektem byl autobiografický Strom bez listí, kde vzpomíná na své dětství. Šindó se narodil jako nejmladší ze čtyř dětí zámožného statkáře v hirošimské prefektuře. Když byl budoucí režisér ještě malý hoch, jeho otec kvůli ručení půjčky přišel o většinu majetku a upadl do dluhů, což mělo zásadní vliv na životní cesty Šindóových sourozenců a vedlo k rozpadu rodiny. Ve Stromu bez listí se autor prostřednictvím svého alterega obrací právě k těmto událostem a snaží se reflektovat svůj vztah k bezmezně milující matce. Po smrti sourozenců zůstává právě on jediným člověkem, který si ještě matku pamatuje, a tedy i jediným, pro kterého něco vzpomínka na ni znamená. V poklidném tempu vypravěč divákům i sám sobě předkládá vzpomínky na dětství, které glosuje a přehodnocuje, když se v klíčových chvílích snaží vcítit do svých rodičů či sourozenců. Snímek prodchnutý hořkosladkou melancholií prostřednictvím dlouhých záběrů vyjadřuje touhu uchovat plynoucí okamžik v paměti. Ale jak předznamenává již úvodní symbolická sekvence, kde všechny osoby z vyprávění v šerosvitu jedou na kolotoči, navzdory cyklení rituálů v životě rodiny, čas nelze nikdy zastavit. Režisérem zamýšlený portrét dětství a óda na matku tak ve výsledku skončily jako podmanivá úvaha nad prchavostí vzpomínek a přehodnocováním jejich významu v souvislosti s věkem. Kontemplativní náladu snímku ještě umocňuje návrat Šindóa k černobílému filmovému materiálu. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) PS: Jak podotkly jisté japanologické autority, soudě podle způsobu prezentace nahoty v jeho filech byl Šindó tak říkajíc "horňák". V tomto autobiografickém snímku se divákům názorně odhalí původ režisérovy afinity vůči poprsím. ()
Režisérův sebereflexní nostalgický návrat do minulosti. ()
Působivý snímek, jak příběhem, tak svou formou. Moje první setkání s filmem tohoto typu dopadlo téměř na výbornou. ()
Galéria (4)
Fotka © 39. Letní filmová škola
Reklama