Klauni

Al Lewis a Willy Clark, kdysi populární dvojice vaudevillových komiků, se mají dávno poté, co se ve zlém rozešli, objevit společně v jednom výstupu... Film Vstupte! (1975) podle stejné hry patří k mým srdečním záležitostem, přesto mladší verzi vítám spíš jako milý přírůstek do rodiny konverzačních komedií než pijavici na úspěchu té starší. Má svá pro a proti. Je vyrobena pro televizi, má proto pomalejší tempo, zatmívačky a roztmívačky jako místa pro reklamu, což mění dynamiku jednotlivých sekvencí, a film má proto kolísavý rytmus. Pořadí i funkce scén Neil Simon zachoval poměrně pietně, zato ale přepsal značnou část dialogů. Zčásti jistě proto, aby byl předmět hovoru současnější, zčásti snad aby je přešil na míru Peteru Falkovi a Woodymu Allenovi. Zásadní rozdíl je totiž právě v hlavních postavách. Už originální Willy Clark disponoval všemi protivnými vlastnostmi, které má i jeho mladší klon. Pořád si na něco hlasitě stěžuje, popichuje, koho potká a nadutě trvá na své neexistující slávě. Ale díky Walteru Matthauovi to byl vlastně strašně srandovní děda, kterého bych s potěšením pozoroval a poslouchal hodiny. Peter Falk, s maskou trochu připomínající Marlona Branda v Kmotrovi, je mnohem obtížnější dědek. Ještě rozdílnější je Al Lewis Woodyho Allena. George Burns pojal tuto postavu jako úplně senilního staříka a šetřil proto každou větou, pohybem, gestem. Woody je naopak takový ten nervní dědek, který žije ve žlučovitém hněvu na televizi a uprostřed vlastních konspiračních teorií, kterými si vysvětluje věci, jimž přestává rozumět. Snad je to právě těmito rozdíly, že se mi Klauni zdají výrazně trpčí než Vstupte! I tam byla ta žabomyší válka o detaily a nabubřelá pýcha obou dědků vlastně zoufalými výkřiky byvších lidí, ale častěji než tady to zanikalo v legraci. Jsem rád, že mi Klauni vlastně pomohli odkrýt všechny skryté vrstvy původního filmu. A ještě jednu věc je třeba probrat. Nedělám to běžně, ale tentokrát se opravdu musím zmínit o dabingu. Je trochu nešťastný. I když bych dal samozřejmě přednost Dalimilu Klapkovi a Jiřímu Pragerovi, překvapivě rychle jsem si zvykl na to, že se veteráni newyorského vaudevillu dorozumívají naříkavou brněnštinou. Horší je to s překladem. Anatomii slovního vtipu zná Neil Simon jako málokdo v oboru. Jeho český překladatel bohužel ne. Vtip sice identifikovat dokáže, ale zformulovat ho tak, aby měl správnou gradaci, aby pointa na konci zajiskřila v celé kráse, to už se mu daří se střídavým úspěchem. Proto nevylučuju, že pokud se časem dostanu k originální zvukové verzi s titulky, nějaké to procento svému hodnocení přidám. Teď to vidím na 70% (02.01.2010)

Je to příjemná komedie, bryskní a jízlivá. Je založena na duchaplné slovní výměně zahořklého starce a cynického důchodce, bez vulgarit a jiných pokleslých trapností. Výsledek je poměrně svižný a osvěžující a ve svých nejlepších chvilkách s neuvěřitelnou kadencí práská jedno slovo za druhým, jednu větu za druhou, jednu vzletnou impertinenci za druhou. Úsměv se dostaví již na začátku, smích přichází na řadu později, zato vždy v kratším intervalu a se silnější intenzitou. Hlavní postavou je zahořklý starý komik Willie Clark (dobrý Peter Falk) a jeho uštěpačný přístup k životu. Pocit ukřivděnosti je v něm hluboce zakořeněn. Ukřivděnost zvýrazňuje jeho štiplavou slovní zlomyslnost a ta víceméně míří na všechny strany, bez rozdílu pohlaví, stáří, barvy pleti, či zaměstnání. Slovní drzost výpadů ho udržují při životě, jeho slova se zasekávají do masa i mozku. Kousavě, řezavě, důvtipně, vznešeně. Důstojným a obratným protihráčem i spoluhráčem je Clarkův bývalý partner v komických výstupech Al Lewis (skvělý Woody Allen). S neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí vrací každý slovní úder až do psychického vyčerpání z nemožnosti zastavení slovních hrátek škodolibosti. Je trpělivý i prchlivý a i přes svoji pesimistickou povahu se snaží o překonání zatvrzelé záště, která přetrvává roky. Lákadlem je omamná chuť při vzkříšení pohaslé slávy ústřední dvojice. Z dalších rolí: Clarkova energická neteř s neumdlévající chutí opětovného spojení komické dvojice Nancy Clark (šarmantní Sarah Jessica Parker), Alova přívětivá dcera Carol Davison (Edie Falco), či rázná zdravotní ošetřovatelka zhrouceného Clarka (Whoopi Goldberg). Slovní invektivy jsou štiplavé, adresné a kořeněné. Slovo ke slovu se pojí v mimice tváří a prstů bez umdlení, bez nedostatků vyjadřovacích prostředků až ke stavu srdečního selhání. Není to laciné, je to chytré a humorné ve svárlivosti příjemné zábavy. (06.09.2016)

He’s telling me what’s funny. How many years I’ve been in the business? / 225! / Not 225. 44 years! You learn what makes an audience laugh. Nebylo to tak smutné, jak jsem čekal. Což neznamená, že to bylo smutné málo. Těžko pomýšlet na něco bezútěšnějšího, než je vyšeptaný komik, chrlící v jakési zatvrzelosti hraničící s pomstychtivostí vůči současnému publiku předvčerejší fóry. O jak prošlé zboží se jedná vám dojde při narážkách na Steva Martina s Johnem Candym, Davida Lettermana a vtipy Robina Williamse, hodnocené jako "fekální". Světlem prozařujícím záměrně zašlý komediální prostor je Woody Allen, jehož legrace sice vypovídá o jisté neduživé křehkosti, ale nepostrádá stopy života. I když není uveden jako spoluautor, řada onelinerů jakoby vypadla z pověstného šuplíku nepoužitých nápadů: You think Los Angeles is a promotion? That’s like being exiled to another country. If Napoleon was alive, that’s where they’d send him. Ty Falkovy, stejně četné, navozují jen výčitky svědomí, že jste nepadli v Normandii. Jako fór pro změnu nejapný lze vnímat angažmá (zdravotní) sestry v akci Whoopi Goldberg resp. Sarah J. Parker v roli, která těží z Woodyho odkazu pro změnu jinak než jako poradkyně v oblasti sexuální osvěty. Naznačovat jejich účastí budoucnost komedie bylo hloupé i v roce 1996. Zdaleka nejvtipnější je naopak skutečnost, že Woodyho postava žije v domě vlastní dcery... (17.01.2021)

Příjemné odpolední posezení u čaje se dvěma starými dobrými známými. Peter Falk jako senilní, ale stále vitální dědula a Woody Allen ve své typické neurotické herecké poloze (jenom ty intelektuální vtípky chybí) celý film v pohodě utáhnou. Spíš než nějaká třeskutá komedie je to spíš nostalgické vzpomínání na staré zašlé časy, kdy bylo vtipné říkat slova obsahující písmeno "K" a schválně někomu prskat do obličeje. Jsem zvědavý na původní adaptaci s Burnsem a Matthauem. (21.04.2011)

Bohužel mě tento film zklamal. Čekal jsem nadprůměrnou zábavu, které jsem se nedočkal. Chvílemi jsem se nudil a stále čekal, kdy se to rozjede, ale nerozjelo. Přestože mám rád Petera Falka i Woodyho Allena, nemůžu dát více, než 2* Taky mi nesedl brněnský dabing, který se podle mě hodí jen na seriály, ve filmech ho nesnáším, bohužel jsem neviděl verzi s titulky, možná by to bylo o něco lepší... (23.10.2011)