To by se mělo stát vám

Pokud jde o mě - film s výborným námětem, nakonec ovšem s trochu moralistickým řešením. Tato love strory totiž v podtextu řeší problém síly mediálního humbuku. Hlavní hrdinka pochopí, že klíčem k úspěchu je sláva sama, která nemusí být ničím podložena. Daří se ji prodat samotné své jméno - bez dalšího obsahu. Přiměje všechny, aby uctívali vyprázdněný pojem, který nic nepředstavuje. V závěru si pochopitelně uvědomí "nesmyslnost" podobného počínání a pokorně se vrátí k opravdovým životním hodnotám. Tento konec je prostě jen poplatný své době. V padesátých letech příběh ani nemohl skončit jinak. - O několik let později "skutečná" celebrita Andy Warhol bude otevřeně uctívat úspěch a slávu. Odhalí ostatním, že "známost" se už dávno stala novou hodnotu nového médii prolezlého světa. - Tenhle film "málem" předběhl svou dobu. (09.04.2005)

Film, který unudí i cholerika. Hlavní hrdinka má zřejmě jediný životní cíl: vidět své jméno na billboardu. Což o to, každý z nás je něčím praštěný. Ale myslím, že v době, kdy se na billboardu může objevit kdokoli a dát nám nahlédnout do svého bolavého nitra ("Myslím to upřímně"ˇ, "Stydím se za svého premiéra" a jiné), je premisa To by se mělo stát vám vážně passé. 50 % (10.05.2005)

Klasický příběh o naivní blondýnce, která chce být slavná, a tak si pronajme reklamní plochu (billboard) a nechá na ni napsat své jméno. Samozřejmě, že se slavnou stane a nakonec přijde na to, že sláva není to hlavní v životě, je tady přece také pohledný mladý dokumentarista Jack Lemon. Na svou dobu dobrý a pěkně vyprávěný film, který vám svým spůsobem, ne náhodou, připomene současné béčkové videotituly, či tuctové rumantické seriály. Dnes jsme však zvyklí na něco poněkud komplikovanějšího a barevnějšího. (22.11.2004)

Však kéž by se to stalo mě . Ale takovéto věci se bohužel nestávají, a tak nezbývá než zajít zas jednou do kina na nějakou tu léty vyzrálou klasiku a potěšit duši zhlédnutím další z úsměvných romantických komedií s kouzelnou Judy Holliday! Vyumělkovaný příběh je vyprávěn tou starou dobrou klasickou formou, plnou - na dnešní poměry - dlouhých záběrů střídaných pomalým střihovým tempem, přeexponovaných hereckých výkonů a takřka dýchatelné "černo-bílé" atmosféry starých hollywoodských snímků pásové výroby. Gladys Glover (Judy Holliday) sice představuje typickou figurku - naivní, věčně idealistickou blondýnku, ale díky jejímu entuziasmu a skor dětskému pohledu na svět jsem si ji nemohl v tomto filmu nezamilovat. Myšlenka, že se stane slavnou, a to jen tím, že lidé budou znát její jméno z billboardů (jen nic neříkající jméno, nic hlubšího), se od samého začátku zdá TAK hloupá. (a ona je) Ale když jde člověk za svým, tak jde i zdánlivě nemožné (častá to myšlenka filmů s Judy Holliday) a Gladys se takřka přes noc opravdu stane miláčkem New Yorku. A neprozradím vůbec překvapivého, když se ve své parafrázi posunu od úvodu hlouběji do dění a povím vám, že Gladys přeci jen časem pochopí, že sláva není nic, co stojí za všechno to úsilí. Je to až bolestivě banální, ale nakonec, pravdivé morální poučení, ovšem prostřednictvím takovéhoto zidealizovaného filmu věru nezní přesvědčivě, ač může být zcela upřímné a dobromyslné. (05.10.2005)

Překvapivě svižný, nápaditý a milý film, který v padesátých letech ještě v žádném případě nemohl vyznít jako klišé, i když dnes by se už značně opakoval. V každém případě však obsahuje spoustu velmi vtipných míst a celá linie s plakátomamem je velice vyvedená. Jack Lemmon si svoji komiku poněkud šetří, zato ale vyniká především v závěrečné pasáži i jako obstojný "romanticko-opravdivý" charakter. (12.04.2005)