Pohádka o touze

Tři dcery Času handrkující se o vládu - Minulost, Současnost a Budoucnost. Holky jsou pevně instalované na stupíncích vzdálených od sebe přesně tak, aby mezi nimi byla spojitost, ale s vymezenou hranicí. Ve dvou jezerních královstvích se zvláštním způsobem tančí a děti tamních vládců koukají do nebe a nechají si zdát rozhárané, hormony ovlivněné, sny. V důsledku pubertální revolty se setká den s nocí a ti dva se na první pohled (z docela velké dálky) zamilují. Díky téhle lásce ostrouhá vládce jezera, který místo lízání ran a šolichání ublíženého ega zvolí cestu pomoci šťastnějšímu sokovi. Dialogy v pohádce připomínají moudra z náhodného generátoru slov. Je to pochmurné, patetické a emoce postav nedávají smysl, a to včetně lásky ústředního páru. Další zmatení způsobují šílená jména všech postav, všichni se jmenují od el, je jasné, kdo za tímhle majstrštykem stojí - Lobotomie! (09.01.2016)

No tak nevím, čím se sjel Petr Janiš při psaní scénáře a co si potřebovali vyzkoušet (nebo spotřebovat a vykázat) Jan Ritter a Zuzana Lesáková (scéna a kostýmy), ale vzniklo podivné deklamování v jakýchsi egyptskoasyrských kostýmech, kde se hlavně spotřebovala spousta tylu na zakrytí stěn studia a kostýmy tančících, hodně umělého kouře na zakrytí podlahy, předstírání vodní hladiny nebo snad že by na vytváření snové atmosféry, proboha? Chvíli v bílém, okrovém a pastelovém, chvíli v modrém nebo zeleném, Kývání kamerou, rozostřování a bublání jako že je Ondřej Pavelka pod vodou, modrá hlava štiky (v životě asi tuto rybu neviděli). Brnkání na jakýsi strunný nástroj a nějaké šmytce. Dialogy jako Otče, z čeho roste krása leknínu? Z našich slz, dcero. Což nejsme šťastni? NEBO V tom, co se nám ukrývá je podstata pravého poznání – deklamuje pan Lukavský svým krásným hlasem OMG Kateřina Brožová natahuje ruce, Alexej Pyško sošně stojí, Jiří Langmajer vyděšeně jakopádluje klackem s jakýmsi naběračkoidním průhledným přílepkem na konci, postavy se jmenují Lekió, Lotién, Lokéna, Loló, Lelé, Lóna Lotus Lotén a podobně, takže pochopitelně po pěti minutách už nikdo neví, kdo je kdo a všem je to asi jedno. Nedejbože aby tohle vidělo malé dítě jako pohádku, to by je mohlo doživotně poznamenat. Ještě že existuje rychloposuv, povinné sledování v reálném čase bych považoval za hodně brutální mučení. (15.05.2015)

Československá televizní pohádka o veliké lásce, která dokáže změnit běh času. V království Lotosu žije princ Lotién, který touží po princezně Lekió z království Leknínů. Obě království se nachází ve velkém jezeře, avšak jejich obyvatelé se nemohou nikdy potkat. Úvodem bych měl poznamenat, že v této pohádce se režisérka S. Simonová překonala v jejím obvyklém nepřitažlivém prostředí s primitivními kulisami, nevzhlednými kostýmy, všudepřítomnou mlhovinou, otravnou hudbou, zbytečnými tanečky komparzu a mizerným až katastrofálně nudným dějem. Přiznám se, že jsem v druhé polovině už neodolal, a kousek této příšernosti jsem přetočil, přičemž tento krok jsem nikdy předtím u žádného filmu neučinil. V hlavních rolích milenců jsme mohli sledovat K. Brožovou a L. Hlavicu, tedy žádné herecké esa, což také pochopitelně souvisí s katastrofálním výsledkem této pohádky. Jediná postava, k jejímuž herectví se dá máloco vytknout, je Pán jezera, která se také zamiloval do K. Brožové, avšak ustoupil druhému, láskou opětovanému nápadníkovi, prezentovaný O. Pavelkou. V dalších rolích jsme mohli vidět rodiče prince Lotiéna O. Soukupa a Z. Adamovskou, zatímco královské rodiče princezny Lekió ztvárnili A. Pyško a J. Paulová. V pohádce se paralelně vyskytovala i dějová linie s Pánem času (R. Lukavský) a jeho dcerami Minulostí (M. Dvorská), Přítomností (E. Jakoubková) a Budoucností (G. Filippi), u kterých byli v závěru prosit za své štěstí zamilovaný pár milenců. Jen pro zajímavost všechny jména, jež se v pohádce vyskytovala, začínají na L, a proto se v nich dalo obtížně orientovat. Naštěstí jsou všechny postavy bezvýznamné, stejně jako celé toto filmové dílo. Otřesen nevkusem paní režisérky a k smrti unuděn jejím uměním hodnotím po zásluze jednou hvězdou. Příliš velký důraz kladený na lyriku pohádkám obecně neprospívá, a přitom by stačilo, kdyby se děj umístil do reálného prostředí, hercům přidělí normální kostýmy, přidalo trochu humoru a pohádka se udělá sama. Tohle se paní Svatavě vůbec nepovedlo a každému radím, aby se této pohádce zdaleka vyhnul. (17.06.2022)

Příšerně stylizovaná kulisová pohádka do moderního nebo zcela bezkrajinného světa s plejádou známých herců, ale pro děti zcela nezajímavá, bezkrevná a naprosto podivná. Takových se v Československé televizi natočilo víc a dle mého názoru to byla jen černá díra na peníze. Tento styl pohádky nemá v televizi co dělat. Hudba: Ladislav Simon (09.12.2012)

Trochu ve stylu Ludvíka Rážy, ale jinak podivná historka na téma Romea a Julie v řeckých a egyptských kostýmech s mnoha tanečky a tanci. Jedno království žije ve dne, druhé v noci. V jednom nemohou být na měsíci, ve druhém na slunci. Ale když se do sebe náhodou při svítání/západu uvidí princ z jednoho a princezna ze druhého království, jsou ochotni udělat cokoliv, dojít si za králem jezera, který je do princezny také zamilován, za Měsícem, za Sluncem (kostýmy z Princ a Večernice včetně jednoho z herců), a nakonec skončí u Pána času, který rozhodne, že chvíli bude vládnout současně minulost, přítomnost a budoucnost, a tím se vše nějak napraví. Vysvětlené to není, ale princ a princezna jsou asi šťastni. Depka až na půdu. (03.02.2018)