Mistři, mistři

Děj filmu se odehrává na konci sedmdesátých let v prestižní bělehradské základní škole, která je na svou dobu naprojektována a vybavena velmi moderně. Ale ani velkolepé prostory s bazénem, dobře vybavenými odbornými učebnami a sportovištěm nejsou zárukou hladkého fungování vzdělávací instituce. Škola je živý organizmus a dělají ji především lidé. Pokud nefunguje správně chemie mezi vedením a členy pedagogického sboru, na pracovišti vládne atmosféra strachu, lidé si nedůvěřují a pomlouvají se, ani nadstandardní vybavení nezajistí kvalitní edukační proces. Škola ve filmu Mistři, mistři funguje na první pohled bezchybně. Výsledky žáků jsou nejlepší v Jugoslávii, ředitelnu zdobí množství diplomů a pohárů, které žáci školy získali a všechny papíry jsou v naprostém pořádku. O tom, jak se věci doopravdy mají, vypovídá zdánlivá banalita, která vyjde v úvodu filmu najevo. Při honbě za marginálními úspěchy se ve škole zapomíná na obyčejné, ale vlastně mnohem důležitější věci jako je třeba fakt, že jedna skromná a u všech oblíbená zaměstnankyně školy odchází druhý den do důchodu. Když to ekonom školy náhodou zjistí, nařídí ředitelka školy mobilizaci celého učitelského sboru za účelem zorganizování důstojné rozlučky.
Do této situace vstupuje nezkušený inspektor, aby vyšetřil stížnost mladé učitelky na sexuální obtěžování ze strany zástupce ředitele. Toporná snaha snaživého mladíka přijít vztahům mezi zaměstnanci školy na kloub, přináší množství komických momentů. Na druhou stranu odstartuje řetězec událostí, jenž na pozadí horečných příprav programu rozlučky hrozí tragickým vyústěním. Ve filmu může pozorný divák odhalit spoustu metafor poukazujících na fungování jugoslávské společnosti těsně před smrtí Josipa Broze Tita. Obdivuhodné je také velké množství plnokrevných charakterů, které se Goranovi Markovićovi na relativně malém prostoru podařilo ve filmu velmi plasticky vykreslit. Dává také mnoho podnětů k zamyšlení i současnému divákovi bez ohledu na místo a čas, kde žije. (Vsetínský filmový maraton)