Paul McCartney: Dobrý večer, New York City!

Za ohlušujícího řevu z tisíců lidských hrdel přicházejí svižně na scénu čtyři vlasatí chlapci. Nemůžeme se mýlit, celý svět je dobře zná. Tito mladíci přijeli na newyorský stadion Shea až z Liverpoolu. A stadion je zaplněn do posledního místečka, celých 55 tisíc lístků se prodalo. A už jsou na pódiu a začínají hrát... Ale kde to jsme? Jen o pár stovek metrů dál a o pár let později, v roce 2009 na pódium přichází Paul McCartney. A na stejnou baskytaru rozjíždí beatlesovský hit Drive my car se stejným elánem jako před čtyřiačtyřiceti lety. A teď je tu dokonce téměř 110 tisíc diváků! Pojďme si ve stručnosti shrnout některá důležitá fakta. Paul McCartney v rámci svého turné vystoupil koncem července 2009 v New Yorku na stadionu Citi Field. Ze tří vystoupení, uskutečněných ve dnech 17., 18. a 21. července, byla sestříhána konečná podoba CD a DVD. Koncerty byly snímány patnácti kamerami s vysokým rozlišením a 75 malými kamerami umístěnými v publiku. Režie se ujal Paul Becher, výsledný hudební mix si vzali na starost pánové Geoff Emerick a Paul Hicks. Kromě standardní edice vyšla také luxusní podoba tohota dílka, ke které patří další DVD se záznamem vystoupení Paula McCartneyho v divadle Eda Sullivana z 15. července a neodvysílané části pořadu Late show with David Letterman. Dost nudných, ale nutných údajů, pojďme přímo do kotle... ...a tady to žije! Kapela má úžasný drive, který by jim mohla závidět leckterá současná mladá skupina. Plnými doušky vnímáme každý tón. Pokud nebydlíte v domě sami, mějte ohled na sousedy nebo rodinu, která McCartneyho nemusí (existuje někdo takový?). Zvuk ve formátu DTS je skvělý, ale velmi výrazné basy mají skutečně tendenci zbourat dům. Ve stereu jsou basy také slyšet, ale subwoofer už přestane nadskakovat a v sousedních místech přestane padat omítka. Na můj vkus je prostě moc baskytary a bicích, dal bych přednost spíše výraznějším kytarám. Obraz je krásně čistý, oceníme rychlý střih známý z posledních McCartneyho vizuálních kousků. K tomu patří také časté prostřihy na diváky, které dobarvují atmosféru koncertu. Snad jen detail obličeje uječené fanynky, která se objeví během písně Only mama knows na dobu delší, než je zdrávo, bych oželel. Diváka také zaujme skutečnost, že první půlka koncertu je postavena na písních Paula McCartneyho z jeho sólové éry, včetně připomenutí jeho Firemana. Písničky Beatles spočítáte na prstech jedné ruky. Teprve v I'm down se nám čtyři nejslavnější kluci připomenou. Píseň se navíc prolíná jak obrazem, tak i zvukem, se záznamem ze stadionu Shea z roku 1965, a balancuje tak na hranici poslouchatelnosti. Pak už se až do konce dvaapůlhodinového koncertu Beatles nezbavíme. Ale proč vlastně? McCartney hraje se svou doprovodnou kapelou staré hity v moderním zvukovém oděvu, namátkou si poslechněte Paperback writer - není úžasná? Paul také nezapomene na staré přátele, Johnovi věnuje písničku Here today, Georgeovi Something a své ženě Lindě píseň My love. A s posledními tóny písně Hey Jude se začínáme těšit, že tentokrát možná přijde i kouzelník. Zklamu vás, nepřijde. Jen Billy Joel usedne za piáno a společně s Paulem zazpívá I saw her standing there. A už je tu Alec Baldwin se svým rozloučením a poslední záběry na šťastnou fanynku, které Paul McCartney podepsal LP desku. A titulky, the end. I'm down. Po všech těch "koncertních filmech" dostává fanoušek do rukou konečně kompletní ničím nepřerušovaný koncert Paula McCartneyho. Dal bych plný počet hvězdiček, protože poctivě odvedená práce si to zaslouží. Ale jsem asi zmlsaný předchozími výtvory, prostě bych rád uvítal něco navíc. Jenže pokud si nepřiplatím a nekoupím deluxe verzi, mám smůlu. A taky ten zvuk... Ale rád na tvůj koncert zavítám znovu, Paule... P.S. S deluxe verzí je to na plný počet... (20.11.2010) (menej) (viac)