Rozhovor

Iným filmom dávam 3*, keď ma pobavia, hoci nemusia oslniť. Tu je to skôr vyjadrenie uznania za prácu, remeslo i viaceré detaily, nad ktorými som premýšľala až po filme. Inak totiž nemôžem povedať, že by som si k hrdinovi alebo deju vytvorila osobný vzťah. No dokážem uznať, že je to kvalitne spracované. (20.06.2017)

Golfista má pravdu. Na tento Rozhovor sa nedá zabudnúť. Je to tak naťahované, nudné, monotónne a otravné, že na Rozhovor z dielne režiséra môjho milovaného Draculu, nezabudnem do konca života už len preto, že som mala chuť napchať sa energeťákom značky Redbull a vyskočiť z balkóna. Nepopieram, Rozhovor má skvelý námet a rozhodne som od tohto neočakávala nejaké krvavé masakre - a lá John Woo - na nevernú manželku či sentimentálne kecy ohrdnutého manželíčka. Koho ale zaujíma nejaký na smrť nudný polhodinový pseudointelektuálny blábol na večierku detektívov - samotárov, ktorí si mastia ego svojimi profesionálnymi výkonmi odpočúvacích tajtrlíkov spred dvadsiatich rokov?! Dve hviezdičky za niektoré sugestívne scény ( scéna v hoteli či záverečná názorná ukážka choroby z povolania ) podporené ťaživou klaustrofobickou hudbou. Coppola vie budovať napätie, napínať diváka a gradovať atmosféru mu nerobí žiaden problém, no tu to trochu dosť prepískol. (23.05.2010)

Velice pozvolna se rozjíždí tento mrazivý a depresivní krimi snímek. Ale o to drsněji a zajímavěji končí. Harry Caul (Hackman) odposlouchává lidi. Je to profesionál každým c(a)oulem a svoji práci bere velmi vážně. Díky moderním technologiím, je schopný odposlouchávat na několik set metrů dlouhou vzdálenost a tento kontakt s lidmi je mu bližší, než přímá konverzace. Jednoho dne pořídí nahrávku, o které postupem času zjišťuje, že může odposlouchávané dostat do velkých problémů a že jim může hrozit i smrtelné nebezpečí a začne se o případ zajímat na vlastní pěst. Naprosto fenomenální výkon Gene Hackmana, výborná jazzová hudba a postupem času houstnoucí atmosféra, dělají z filmu kultovní dílo ve svém žánru. Harry začíná najednou pochybovat o své vlastní identitě, mysli i smyslech. Závěrečná půlhodina šponuje nervy diváka jako struny a rozehrává před jeho zraky velké finále. Rozhovor natočil Coppola mezi dvěma díly Kmotra, ale určitě nejde o film, jehož lesk by zaprášil čas. Jde o výborný počin, který má stále svou váhu a pokud divák přečká první hodinu filmu, která není tak nervydrásající, ale i tak moc důležitá, bude na konci náležitě odměněn. (01.01.2011)

Tento pomalý thriller (zvláštní kombinace, že?) vznikl v době, kdy Amerikou otřásala aféra Watergate a jeho záměrem bylo nepochybně více než napnout a pobavit. Jedná se trochu též o politický komentář a filosofickou úvahu na téma ztráty soukromí v informačním věku. Dnes, o více než třicet let později, se dají privátní údaje získat mnohem rychleji a snáze - často stačí jen Google a trocha důvtipu. Vědění však může být draze zaplaceno ztrátou důvěry. Na Coppolově meditaci nad etickými pastmi světa, v němž se dá o druhém leccos snadno zjistit, tak zastarala především technika, jinak je nanejvýš aktuální. (13.09.2006)

Rozhovor je na jednu skvěle vystavěným thrillerem, ale též existenciálním filmem s přesahem, který se zaobírá matoucí povahou toho, co je to realita a nakolik je možné zachytit ji v její pravé podstatě – jak může být naše poznání světa i sebe sama veskrze scestné, povrchní či lživé. Tento snímek by se tak dal připodobnit k dvěma dalším skvělých autorských filmům zaměřených na podobnou tématiku, z nichž prvním je Antonioniho Zvětšenina a druhým je Výstřel Briana de Palmy. Konkrétně s Antonionim sdílí Coppola navíc intenzivní zájem o vnitřní život hlavního hrdiny. Podobně jako ústřední postava Zvětšeniny se snaží Hackman zakrýt svoji duchovní prázdnotu externalizací, odklonem pozornosti od hlubin svého já k povrchním a vnějším věcem – zatímco fotograf ze Zvětšeniny řeší vnitřní plochost divokými excesy, sexem a neustálou prací, Coppola konstruuje charakter muže, jež celý život špicluje druhé, aby tím utajil ubohost vlastního života. Jakoby chtěl odhalováním špíny ostatních zakrýt vlastní nedostatky, vlastní slabost a bezútěšnost. Avšak v průběhu filmu vycházejí dlouho potlačované věci na povrch – od zjištění pravé podstaty vztahů sledovaných, přes krev deroucí se z toalety jako něčeho nechutného, něčeho co mělo být odneseno do zapomnění a místo toho to vyplouvá na denní světlo, až po bezútěšný závěr, kdy vyčerpaný Hackman sedí uprostřed rozebraného a zničeného bytu, který jakoby byl symbolem chaotického nepořádku, který nosí uvnitř sebe sama... (11.08.2018)