Rozhovor

Neodvažuju se pochybovat o formální dokonalosti tohohle snímku, nemůžu ale říct, že by mě nějak zaujal. Možná že ve mně Rozhovor postupně poroste - ostatně zatím žádný Coppolův film se mi napoprvé nelíbil a časem to některé z nich dotáhly k maximálnímu zážitku. Teď to tak žhavé nebude, ale nějaký vývoj nevylučuju. (21.06.2012)

Nikomu neberiem to, že ospevuje bravúrny a nikým nečakaný koniec. Ten bol naozaj podarený. Ale spôsob, akým sa k nemu Coppola postupne v deji dopracuvával ma naozaj nudil. Všetko je len o pár chvíľkach zo života špióna, no jeho zruinovaný rozdvojený život ma absolútne nezaujal. 60%. (11.03.2007)

Coppola i Hackman se kdysi vyjádřili, že Rozhovor je nejoblíbenějším snímkem jejich kariér. U Hackmana to je vzhledem k perfektnímu výkonu, který zde předvádí, zcela pochopitelné. Ale u Francise již tak moc ne. Rozhovor je bezesporu dobře zrežírovaný, skvěle vymyšlený, má spoustu vynikajících scén, jeho téma je aktuální i dnes, ale... Ale celkově to je prostě "pouze" dobrý thriller. (08.07.2007)

Nedočkal som sa tu síce žiadnej svižnej akcie, zato som však dostal poriadnu porciu paranoje a všelijakých špinavostí. Ono živiť sa odposluchmi je už len samo o sebe dosť odporné. Ide o psychologický thriller plný odpočúvania a zahalený do mysteriózneho rúška sveta odposluchov, ich zneužitia a tiež aj vrážd, pričom snímok prinúti diváka zauvažovať aj nad morálnym aspektom tejto témy. Ďalší zo snímkov, ktoré sa F. F. Coppolovi vydarili na jedničku. 75/100 (14.11.2015)

80%. Předně je třeba říct, že postklasický Hollywood obdivuji a patří k mým nejoblíbenějším filmovým obdobím vůbec. The Conversation je novohollywoodský snímek se vším všudy a je obrovská škoda, že ten pasivně-agresivní náladový styl, kterým filmaři chytali diváky za srdce v šedesátých a sedmdesátých letech, je definitivně ta tam. Ale k věci. The Conversation se rozjíždí velmi, velmi pomalu. Nicméně ne vždy je to na škodu, zvlášť pak v případě, že připravujete půdu pro atmosferický masakr, který přišel v druhé části snímku; pak si lehké počáteční zaváhání můžete dovolit, ba naopak je velmi žádoucí, tím spíš, jste-li uprostřed natáčení patrně nejvýznamnější trilogie všech dob, jako byl Francis Ford Coppola v době vzniku tohoto snímku. Dle zmiňovaného je tedy třeba vydržet a nevzdat to. Důvodná paranoia provázaná s postavou Harryho Caula (která splňuje všechny předpoklady pro to stát se jednou kultovní) vytváří velmi zlehka a postupně neuvěřitelné aroma, které vás od začátku drží a nepouští ani přesto, že v první půl až tři čtvrtě hodině se zdánlivě vůbec nic zásadního neděje, vlastně naopak přímo úměrně s ubíhající stopáží se napětí konstantně zvyšuje. Paranoický komplex se pak dostává do plných otáček někdy krátce po polovině a sofistikované peripetie vás nutí otevřít ústa a až do závěrečných titulků je nechat pootevřená na důkaz toho, že se Coppolovi podařil výjimečný kousek, a sice v komorních podmínkách vytvořit neopakovatelnou estetickou a emocionální atmosféru končící Caulovou finální sebereflexí jakožto dokonalým zakončením něčeho, co se povrchně tváří jako jemné, decentní drama, avšak skrývá v sobě obrovský potenciál - jak bylo řečeno - stát se jednou, pro svůj šarm a svědomitost, kultovním. Škoda, že bylo The Conversation zastíněno nejen kmotrovskou ságou, ale dalšími špičkovými snímky v kvalitativně velmi plodném období (Chinatown, Murder on the Orient Express, The Sting, Amarcord; ačkoli poslední jmenovaný byl doceněn až později). Špičková práce. (11.01.2015)