Vítejte zpět, pane McDonalde

Je to neuvěřitelný film. Ptáte se čím, a přitom odpověď je tak jednoduchá až je složitá. Příběh se najednou odehrává v sedmi dimenzích. Ano, je tam zároveň sedm různých pohledů. Dovedete si to vůbec představit? Sedm je hrozně moc. Asi je každý nenajde, a tak je zde napíší: 1. Filmová- příběh se odehrává ve filmu, jsou to filmoví herci tak jako jejich gesta. Herci jsou, ale tak dobří, že nás zároveň přivádějí do dimenze druhé, dimenze divadelní. Ano rozhlasový herci musí hrát divadelně a vlastně ještě daleko víc, neb jejich obličeje nikdo nevidí. Tady to herci zahráli sto procentně a to divadlo z toho bylo cítit. 3. dimenze, je dimenze režijní a scénáristická. Je zde krásně znázerněno, co se děje se scénářem a příběhem během natáčení. Sám jsem si to zažíl při svém prvním filmu a mohu vám říci, že to není nic pěkného. Ze začátku máte ideu, věříte jí a těšíte se, jak jí ztvárníte. Ale záhy se ta idea rozplyne jako raní mlha nad loukou plnou rozkvětlých květů. Je to vlivem všech (hlavně producenta). Oni to nemyslí nijak zle. Snaží se posunout příběh někam dál, ale né vždy je to správný směr. 4. dimenze, sociologická, je pravdívá. Pozorný divák, obeznámený s trochou Japonska pod povrchem to krásně uvidí. Herci, což je taktéž neuvěřitelné, dokáží najdenou hrát na dvou sociologických frontách. Oni jemně balancují mezi tou japonskou a americkou (pozor! jak si jí představují, že vypadá). Japonská je ta, co se snažila vše vyřešit k dobru společnosti a postavení. To je ta, co měnila ten příběh nejvíce, kvůli hercům, producentům, režisérům apod. Zato americká se snažila, projít vše se zábavou a s dobrým koncem, znovu upozorňuji, že je to jen japonský pohled, není taková realita. 5. dimenze, divácká, zde byla sice spíš pro pobavení, to byl ten řidič kamionu, ale když se nad tím zamyslíte, ve kterém filmu tohle uvidíte. Navíc když si to spojíte s tím nádherným koncem, tak vám vyjde, že tam měla svou jasnou roli, to co ten řidič udělal, bylo neuvěřitelné. Řekněte, kdo z vás tušil, že vyřeší jeden z těch nejtěžších problémů jaké tam nastaly, jestli to má všechno smysl. 6. dimenze, moje nejoblíbenější, technická. Vám nepřipadalo zajímavé a zvláštní, jak tam prováděli zvuky? Mě to nadchlo a ten finální orchestr, jedoznačně famózní. 7. dimenze, příběhově-dějová, tam taky je, ten příběh se vzhledem k těm ostatním šesti dimenzím taky odehrává. A není vůbec špatný. To vše a moje dojmy. Moje nejoblíbenější postavy byly ten zvukař a ten majitel obchodu. Nejlepší věta byla pronesena, když jim v raketě došlo palivo, to jsem se smál až na zem. No je tu konec a já vám mohu jen popřát hezký filmový zážitek z tohoto neuvěřitelného díla. (06.09.2013)

Skvělá japonská komedie připomínající Čapkovy hříčky "Jak se točí...", ale dovedená do bláznivých absurdit. V žádném okamžiku film neztrácí humor, ani vynalézavost a spád. Výteční jsou herci, kteří se na první pohled sami baví. Malinko vadí jen ohromné množství dialogů, takže titulky komplikují sledování hereckých kreací. (10.05.2013)

Na první pohled jen hřejivá, trochu bláznivější, oddechovka, na pohled druhý skvěle napsaný a natočený komediální masterpiece. Film je unikátní svým skvěle dávkovaným humorem, ten je naprosto výhradně konverzační ala klasické ztřeštěné (screwball) komedie a i přes svou ulétlost se vyhýbá lacinějšímu slapsticku. Chytlavý scénář nenechá vydechnout a do 103 minut toho vtěsná opravdu spousty. Brilantní výkony napříč početním obsazením. Pobavá i jediná současná hollywoodská star Ken Watanabe v malé ale přesto skvělé roli truckera. (29.05.2015)

Přepisovat scénář za běhu se nemusí vždy vyplatit. Přesvědčil se o tom už Jíša, kterému přepsali jeho Trhák, přesvědčí se o tom i mladá autorka Miyako Suzuki. A právě českou klasiku měl zřejmě nakoukanou Koki Mitani. Zaměnit kulisy z filmového štábu na živé provedení rozhlasové hry přidalo do schématu asijskou nostalgii. Zaplnil studio absurdními postavičkami (zde se najde spousta styčných ploch s naším Trhákem či Životem v oblouznění) a nechal je samostatně žít. Škoda, že jsou někdy příliš vidět divadelní kořeny režiséra, který nechává herce totálně přehrávat. Jistě záměrně a úmyslně, ale mě to stoprocentně nesedlo. 70 % (09.11.2009)

Suverénní vítězství filmové formy nad divadelní předlohou. Ač podle hry od pana režiséra samotného, film vůbec netrpí divadelní strnulostí. Akční švenky, ejzenštejnovské kompozice (tvář z profilu zabírající polovinu záběru), vertigo efekt, prudké nájezdy a další vychytávky brání naší pozornosti v ochabnutí. Díky nápaditému zpracování se tvůrcům podařilo vytvořit na malém prostoru nečekaně velké drama s mnoha přesahy za zvukotěsné zdi nahrávacího studia. Vítejte zpět, pane McDonalde (nevím, co znamená původní název, ale podobnost toho českého s názvem slavné španělské komedie „Vítáme vás, pane Marshalle“, je výstižná) začíná jako satira o možných důsledcích japonské úslužnosti, o zkázonosnosti módního poameričťování a o úskalích kolektivní umělecké tvorby, kdy chce být každý autorem. Jeden ústupek spouští na způsob efektu motýlích křídel sérii událostí, které mění příběh z něčeho pevně daného v proces s neodhadnutelným výsledkem. Zatímco druhá třetina je především ztřeštěnou komedií, založenou na dokonale organizovaném chaosu, v závěru film zvážní a konečně popostrčí do popředí dosud upozaďovanou autorku. Obsahově podobné scény jsou v takřka epickém finále odlišně „kódované“. Stačí změna hudebního podkresu a z frašky se stává heroické drama. Tuto patetičnost si ale režisér dobře uvědomuje a nebojí se ji ve vhodný okamžik shodit (třeba prostřednictvím senzitivního kamioňáka, kterého si zahrál Ken Watanabe). Jako bonus vám tenhle stylisticky proměnlivý malý velký klenot poskytne návod, jak vyrobit ohňostroj, který vás nebude nic stát. 80% (02.05.2013)