Zamatová extáza

"Občan Kane" glamrocku, ale právě tím také zásadně odlišný od kanonického veledíla. Orson Welles nás nutil dojímat se nad odhalením, že i zbohatlický magnát má také srdce a teskní po ztracené nevinnosti. Jeho film se celý točil kolem titulní postavy, přičemž všechny ostatní figury tu slouží jen coby vehikly k přidávání dalších vrstev jejího portrétu (do čehož také zapadá, že reportér tu zůstává zcela anonymní, protože nemá ke Kaneovi vůbec žádný vztah). Todd Haynes za užití podobné vyprávěcí struktury flashbacků motivovaných reportážním zadáním a rámované ozvěnami klíčového okamžiku (byť ne nutně totožného v čase a místě, ale rozhodně významem) vypráví mnohem opojnější, fantastičtější, rozmáchlejší a především osobnější a hlubší příběh. Příznačně svému vzoru v Davidovi Bowiem a jeho Ziggy Stardust personě vypráví "Sametová extáze" o všech ostatních a o vlivu hvězdy na svou dobu, své okolí a hlavně na konkrétní lidi, kteří ji milovali a jejím prostřednictvím objevili sami sebe. Nakonec se ukazuje, že tím nejlepším, co Haynese potkalo, bylo odmítnutí Bowieho licencovat produkci své písně a personu Ziggyho. Namísto životopisu svázaného schvalováním vnějších autorit mohl dát absolutní průchod tvůrčí licenci a otisknout na plátno nikoli konkrétní osobnost, ale dojem z ní.  Těžiště se tak z biografických údajů a pečlivě střežené image přenáší na významy, nálady, emoce a vjemy. Impresivní koláž pak vypráví nejen ústy postav ale především jejich těly, kostýmy i výpravou, z nichž se stávají vrcholně expresivní a ohromně uhrančivé nástroje diváckého okouzlení. A když se to ještě spojí s hudbou, ať už jako podkresem, koncertní performancí nebo videoklipem, přichází ona titulní extáze (obzvláště u Ballad of Maxwell Demon, ale zdaleka ne jen u ní). Haynes vytvořil dokonalou filmovou fantazii jedné hudební dekády (ale i s ozvěnami dvou dekád kolem ní) a její klíčové hvězdy, ale i hudebního průmyslu, společnosti a queernes, respektive jejího předvádění a performování. Ale při tom vypráví také velkolepý příběh hledání sebe sama, které je jako v každé jiné době nelehké, byť tehdy díky jednomu mimozemšťanovi bylo o něco zjevnější a snáze pomáhalo najít spřízněné duše. Vedle těchto velkých i malých příběhů "Sametová extáze" zůstává také velkolepou ódou na jednu jedinou noc, kdy prší třpytky a která je kulminací všeho kolem ní. Haynesovo rozkošně uhrančivé i krásně intimní veledílo se nakonec samo stává ekvivalentem staré brože Oscara Wilda - otiskem něčeho velkého i osobního, spřízněným dotykem, a darem, který spojuje všechny, kteří si jej předávají. (15.09.2023)

Celou dobu, co jsem film sledoval, mi bylo jasné, že jde o dobrý film. Ale něco přece mne dovedlo k nízkému hodnocení. Nějak to nedrží pohromadě. Je to videoklip, který se pořád snaží nám něco sdělit, ale zůstává jen ta písnička. A písničky, co se mi ve filmu líbily, byly asi tři, tak tedy nic moc. Toni Colette i všichni teplí boys hráli dobře, my kdož jsme to neprožili to nemůžeme tak dobře uchopit. Ale vzpomínka na mládí je vždycky taková sladkokyselá, tak jako i Velvet goldmine...65% (27.08.2012)

Výstredné indivíduá zabudnutého obdobia sú dominantou príbehu Zamatovej extázy. Ohromná porcia feelingu za zvukov skvelej hudby doslova nabudí diváka zradikalizovať, respektíve zvýrazniť svoj štýl, vyraziť do ulíc a s pózerským výrazom mať ťažko na háku. Tie pocity sú za päť hviezd! Avšak v druhej polovici filmu dochádza dych a väčší priestor nevhodne obsadenému Baleovi tomu tiež nepomáha, azda preto nejdem s hodnotením o stupienok vyššie. (07.04.2015)

Glitter crush a nepochopitelně pochopitelná nostalgie po éře kterou jsem nezažil a nikdy jí nežil... ale žil jsem Bowiem v jeho temnějších obdobích, Igim v jeho zuřivějších časech, a Molkem v době kdy byl hudebně na vrcholu a právě tak ukázkový androgyn, jako tady jsou úplně všichni... krom toho na první pohled vyloženě nesedícího Balea, který ale perfektně zosobňuje toužícího, ale úzkostně odstrčeného civilistu ve světě rockových, jak je vnímá, polobohů. A můžu být sebevíc straight, ale toho Bowieho, toho zamlada bych z postele prostě nevyhodil, takže proč se nenaladit na vlnu kdy rock a punk naplno objaly transsexualitu jako extravagantní image a styl který zářil o to jasněji, o co krátčeji trval. 9/10 (10.11.2020)

Glam rock mě nijak nebere, ale zároveň mi ani nevadí. Podobně je to s Velvet Goldmine. Sonda do života lidí, kteří chtěli změnit svět, než přišli na to, že se změnil sám. Nevýrazný Jonathan Rhys-Meyers (David Bowie?), strhující Ewan McGregor (Iggy Pop?) a naprosto mdlý a prázdný Christian Bale, který podle mě doopravdy neumí moc hrát. (13.07.2011)