Magobei sa vracia

Myslím, že po shlédnutí tohoto filmu bude snem nejednoho zvrhlíka strčit lepé japonce mezi stehna živého kapra čerstvě vytáhlého z kádě... A proč taky ne, že. Magobeiovo vracení v mých očích trpí jednou věcí (jako i jiné Gošovi filmy) - nutí mě totiž nenávidět barevný film, některé scény by totiž černobíle vypadali naprosto úchvatně, takhle jsou bohužel "jen" výborně vypadající, ale barva jim prostě moc nesluší a zcela vážně uvažuju, že až si někdy pustím dalšího barevného Gošu, dobrovolně ho v přehrávači odbarvím. Bohužel je škoda přepálené stopáže, která je tak o půl hodiny delší, než by bylo záhodno, což, část filmu sráží do hlubin průměru, pak ale naštěstí přichází NESKUTEČNĚ zábavné (a v rámci možností i překvapivě originální) závěrečné vyvrcholení / zúčtování, které výsledný dojem zas o dost vylepší a vytáhne do plné spokojenosti. (20.05.2014)

Gosha si mě opět dokázal získat dalším pětihvězdičkovým filmem. Magobei je audiovizuální dokonalost, téměř nepopsatelný zážitek. Miluju, když si Japonci ve filmech hrají s počasím a Gosha to v tomto barevném snímku skutečně dotáhl k dokonalosti. Naprosto neuvěřitelné záběry na rozbouřené moře, na zápas odehrávající se v dešti, zasněžené pláně, obrovská hranice se řítí do nočního moře, rozblácené ulice a takto by se dalo pokračovat pořád dál a dál. Ale bude lepší, když se na to podíváte sami. (20.01.2011)

Tatsuya Nakadai patří mezi nejvýrazší představitele samurajských rolí. Platí o něm to co o Toshiro Mifunem, tj. spoustu podobných postav, ale zároveň každá jiná. Je to ten typ herce, který umí i ve zdánlivě jednoduchých postavách najít mnoho poloh, jež je odlišují od ostatních rolí. To platí i pro jeho zamyšleného mstitele Magobeie, kterému svědomí nedovolí pomstít katatnu na hřebík a nepomstít hrůzný masakr. Není to ovšem tak přímočaré, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sám totiž není úplně čistý, a vrah je jeho dobrý přítel. Film má všechny parametry kvalitní samurajské podívané, jen je zde možná pár minut děje navíc, zejména v závěru. Po tehnické stránce je film dokonalý, typický Hideo Gosha, jen na tempu bych přidal. (11.06.2012)

U tohoto filmu se dá buď říci, že je neuvěřitelně utahaný a zdlouhavý, nebo že skvělě zachycuje samurajovu mysl setrvávající na hranici mezi meditací a promyšleným útokem. Hlavní hrdina, samuraj Magobei, se proti své vůli kdysi zúčastnil krutého vyvraždění jedné vesnice. Aby si zachoval čest a zůstal loajální ke svému klanu, rozhodne se ho opustit a dát se na dráhu potulného samuraje. Jenže o pár let později se doslechne, že se klan opět rozhodl vyvraždit další rybářskou vesnici (aby získal nějaké peníze.). To nemůže dopustit, takže se vydá vesničanům pomoci. Celý film putuje k vesnici, nic moc se neděje. Sem tam ho někdo přepadne, ale souboje nejsou nijak převratné. Za zmínku stojí hlavně pěkná úvodní sekvence, která má příjemnou hororovou atmosféru (poletující havrani). Hrdina se také setkává se svou opuštěnou manželkou, a scény s ní patří ve filmu k nekrásnějším, vskutku dojemným. Kdyby měl film o půl hodiny méně (07.05.2006)

Spaghetti chanbara. Spřízněnost žánrů samurajáren a westernů je známá i mnohokrát prokázána (ostatně pro příklady netřeba chodit daleko; viz některé předchozí Gošovy počiny či mnohé westernové remaky chanbara klasik), ale snad nikdy jindy tu nebyla plnokrevná samurajárna, která by byla tak moc „špageťácká“. Kamerou, hudbou, hlavním hrdinou… No prostě vším krom zasazení je to typický špageták. A navzdory místy prapodivné skladbě scén a zbytečně přepáleného bubenického závěru je to výtečný špageťák, ve kterém si Goša vyloženě rochní ve vděčných kompozicích plných nekonečných ledových plání bičovaných větrem, průtrží mračen, bláta či zasněžených dálav u rozbouřeného moře. Vše dovršeno lahůdkovým závěrečným zúčtováním, které je navíc obohaceno o v žánrových filmech nevídaný závan reality; zahřívání rukou během souboje. (18.03.2013)