Na miskách vah

Poprvé jsem se dostal v režisérově tvorbě k dílu mimo jeho známou trilogii, ale jeho přednosti se projevily i tady. Výborně vykreslené poválečné Německo (v kterém pochopitelně nikdo nebyl ve Straně) a jeho atmosféra, soundtrack, herecké výkony, dialogové výměny, souboj mezi 2 hlavními nanejvýš charismatickými postavami, vypjaté situace a směrem ke konci čím dál větší gradace, která z pomalu plynoucího filmu udělá skoro nervy drásající drama. To vše by bylo na 4*, ale na plný počet snímek pozvedávají morální otázky pro publikum, a to velmi důležité a nesprávně podceňované, navíc zde nechybí objektivní přítomnost obou pohledů na věc, z nichž si divák může sám vybrat, který je mu bližší. „Toto je má otázka pro všechny Němce: Proč Židé potřebovali v téhle zemi zachránit? Proč, když o tom lidé neměli ani ponětí?“ (22.06.2013)

Postupně houstnoucí existenciální drama o střetu dvou rozdílných světů. Američana, který podléhá vlivům propagandy a vlastně se nakonec on nechtěně staví na stranu zla, a Němce, který chtěl dělat svoji práci ve své vlasti a zcela upřímně nechápe, za co má být nyní trestán. Film je vlastně taková konverzační studiovka, která se postupně popasuje s mnoha otázkami viny s přívlastky i bez. Samotný závěr je brilantní. (16.06.2019)

Szabóvy historické (skoro až) fresky jsou všechny tak kvalitní, že kdo dá pět hvězd neprohloupí. Bodování je tu jen proto, aby si je člověk nějak sám utřídil. Já jsem si vybral za favorita "Taking Sides", s českým, poměrně výstižným názvem "Na misce vah". A to hlavně pro to, že prolínání tří hlavních témat (z nichž každé jednotlivé je dostatečně nosné): hudba (především klasická a romantická - nemám ji rád, slyším v ní Heydricha preludujícího na klavíru ve společnosti dam), němectví (v ohnisku své kultury, především hudební) a vina (její přidělování, smývání, odpouštění a trestání). Protože drama Ronalda Harwooda neznám, mohl jsem uvažovat pouze ve filmových dimenzích; z počátku jsem z toho vycítil "wohltemperierte" náznaky otce a syna (Thomas Mann: Doktor Faustus a Klaus Mann: Mefisto), později mě film zaujal bez dalších "postranních" myšlenek. (12.06.2016)

Až s úsporností ve stylu televizní inscenace režíruje István Szabó hru střetů dvou protikladných postojů, kde lze najít souhlas s vybranými stanovisky na obou stranách dialogu mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným – a nejen tím stoupá v divákovi neklid a napětí... Doba totalitní, navrch válečná, přináší nejen pro umělce náročná morální dilemata a nezáviděníhodné situace, které se později můžou snadno proti člověku obrátit. Doba po této válce a totalitě zase zůstává plná čerstvých, o to vášnivějších prožitků. Vyšetřující major zastává stranu plně vyjádřeného odporu k nacismu, přesto se svou povahou přechází stále více do fáze jednání evokujícího zrůdnost totality, jen na odlišné straně nedávné barikády. Na druhé straně s uznávaným dirigentem, hrávajícím v minulosti pro nacisty, vězí důsledek postojů běžného člověka, kterému možná došla skutečná tvář věci později a v jehož centru zájmu stála především umělecká práce a talent. Celý ten souboj plný napětí a rovněž úvah, nakolik lze hudbu oddělit od politiky a co lze vnímat jako pomoc pro národ či naopak zradu, přinesl spoustu silných podnětů k zamýšlení a velmi zajímavou zkušenost v ohlédnutí se nad různými důsledkami totality. Harvey Keitel coby fanatický vyšetřovatel, v němž se mísí odpor k rozpoutanému společenskému zlu a současně zrod nového zla, vystřihl excelentní, přímo temperamentní výkon, ale Stellan Skarsgård i coby povahově slabší obžalovaný velmi zdatně (minimalističtěji) sekunduje. Další dva mladí herci na scéně už tak výrazně nepůsobí, ale docela trefně ztělesňují pocity aktivního diváka tohoto souboje a jejich přítomnost v místnosti stupňuje další silné dilema na téma postavení se k vyřešení hraniční situace. [90%] (17.03.2024)

Okamžite po nemeckej porážke sa v rámci politickej premeny začali v krajine uplatňovať opatrenia slúžiace na očistenie verejného života od národného socializmu, tzv. denacifikácia. Po Norimberskom procese prebiehala najprísnejšia denacifikácia v americkej okupačnej zóne, kde tak ako v ostatných zónach museli všetci, ktorých sa to týkalo, prejsť previerkami. Aj prípad majora Steva Arnolda a jeho postoj ku Dr. Wilhelmovi Furtwänglerovi jednému z najväčších hudobníkov v Nemecku a dirigentovi Berlínskej filharmónie, je jasným svedectvom a dôkazom krutosti víťazov. Dôsledkom jeho despotického postoja bolo obvinenie z napomáhania nacistickému režimu, vystupovanie v oficiálnej funkcii nacistickej strany a členstvo v Tajnej Rade Pruska. Americkí vyšetrovatelia ho odovzdali civilným orgánom a tu bol akejkoľvek viny zbavený. Aj napriek tomu mu Američania zakázali koncertovať na pôde USA. Na druhej strane Herbert von Krajan (vo filme vystupuje ako malý K), člen nacistickej strany od roku 1933, mal koncertovanie na americkej pôde dovolené. Podľa môjho názoru však film robí viac, než skúma morálne zložitosti pozície Furtwängler a majora Arnolda. Skúma tiež morálnu zložitosť pozície Spojencov a škoda že tento film nemá žiadne pokračovanie v tzv denacifikácii po Vietname, Kórei, Iraku a kdekoľvek inde. (25.08.2016)