Vec

Tak 22 rokov after som mal tú česť. Carpenter nám prichystal atmosférú hustú ako vazelina a vyslovene dobovú (trochu mi pripomínala Terminátora, alebo Votrelca - kulisy, noc a tak). Keby som The Thing videl tak desať rokov dozadu, tak verím že sa s toho stane kultovka aj pre mňa. Takto je to len príjemné retro s fajn kreatúrami (veľakrát lepšie ako dnešné digitálne zrúdy), hektolitrami krvi, bandou zarastených a na kosť vystresovaných polárnikov a psycho hudbou Morriconneho. (26.05.2005)

Kéž by všechny remaky byly stejně kvalitní. Koncept Hawksova originálu (parta chlapů odstřihnutých od civilizace) zůstává, zároveň ale zůstává rozum stát nad tím, o kolik víc napětí a implicitních významů z něj dokázal Carpenter vydolovat (film šel do kin rok poté, co se objevilo AIDS). Jeho Věc v sobě má něco z nesmlouvavosti béčkových filmů. Nechodí okolo horké kaše, nevětví vyprávění, nezdržuje se dialogy tam, kde stačí výmluvný pohled. Díky tempu vyprávění nemáme šanci vydechnout. Stejně jako hrdinové jsme v permanentním očekávání, co přijde dál. Hitchcockovsky mistrovské vedení naší pozornosti (třeba už jen nasvícením scén), rovnoměrná distribuce informací (abychom si ve správnou chvíli kladli správné otázky) nebo znejisťování diváka ohledně toho, kdo "to" má v sobě a bude další obětí na druhou stranu ani trochu béčkově nepůsobí. Více než opravdu nehezkými (ve smyslu, že vám z nich bude blbě) gore efekty Věc dodnes fascinuje maskulinní hrou o důvěru a dominanci, která zajišťovala dynamiku nejednoho Hawksova filmu. Zmutovaného člověko-krabo-psa filmu věřit nemusíte, ale stupňovaně paranoidní jednání postav je naprosto autentické. Díky kameře dotvářející pocit izolovanosti prácí s prázdným prostorem (a bílou nicotou) a Morriconeho hudbě, neustále slibující něco okázale zlého, navíc Věc není jen nechutná, ale místy i nádherná. Opravdový hororový klenot. 90% Zajímavé komentáře: POMO, MIMIC, Mahalik, grissword (23.02.2006)

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)

Svého času velice deprimující filmový počin. Svého času zcela realistické, unikátní a dokonalé triky. Svého času vyjímečně dokonalý scénář. Vše stojí na podmínce, že mimozemská věc dokáže vytvořit naprosto dokonalou kopii jakéhokoliv živého tvora, v našem případě člověka, člena výzkumného týmu polární stanice. Navíc je to docela vyvážené z hlediska napětí. Dokážete být zhnuseni mutací tvora a přitom vás děsí, kdo další může být transmodifikován, čili může zabít ostatní anebo prostě zemřít. V každém případě se zoufalstvím v očích sledujete, jak se posádka stanice kvapem početně zmenšuje a jak hrozné by bylo, kdyby se Věc dostala mimo jejich stanici. Pak přijde závěrečná scéna a vy jste rádi za Kurta Russella. Jste rádi i za Johna Carpentera, že to tak šikovně natočil a také za Ennia Morriconea, že to podmáznul tak úchvatnou a dechberoucí děsivou hudbou (14.06.2011)

Již při úvodních titulkách, doprovázených děsivým doprovodem mága filmové hudby Ennia Morriconeho, běhá mráz po zádech. Pak se začne budovat hustá atmosféra, která se mění v děsivou. Efekty jsou vynikající, zvláště pak ty opravdu děsivé (hlava s pavoučíma nohama). Jak moc nemusím horory, tak mě tento Carpenterův mistrovský kus vždycky potěší. (08.10.2005)