Temná hvězda

S některými bombami prostě není rozumná řeč. Až na trapnou odbočku s nafukovacím ufonem (nepochopil jsem - šlo o humor?) vynikající, zábavné a chytré sci-fi, kterému škodí jen, že nevzniklo s modernějšími prostředky, protože obrazová primitivnost tomu nesvědčí. Nejde ani o samotné triky, jako spíš nemožnost s obrazem si víc vyhrát, protože některé naznačené nápady jsou zajímavé. Je trochu škoda, že po nástupu Star Wars tohle pojetí sci-fi hodně ustoupilo. (03.10.2013)

Většina sci-fi filmů zasazených do vesmíru se pokouší diváky ohromit opulentními výjevy kosmických dálav, mimozemských světů či gigantických vesmírných plavidel. Právě velikost, či přímo nezměrnost vesmírných objektů má pomoci navodit úžas z perspektivy, která byla doposud dopřána pouze hrstce astronautů a jež tak drasticky má měnit náš egocentrický pohled pozemských krys. Ale není právě ona přízemní zaslepenost a titěrná každodennost onou pravou výsadou lidí? Dokáže jí vůbec něco otřást, obzvláště když se z neobvyklosti stane zase jen rutina? Právě tato úvaha je jedním z výchozích bodů fenomenální sci-fi satiry Temná Hvězda, kterou její tvůrci popisují jako Dr. Divnolásku hippie generace. Film pojednává o každodenních lapáliích posádky titulní vesmírné lodi, která již dvacet let brázdí vesmír s úkolem odstraňovat nestabilní planety. Taková doba se na pěti mužích, kterým společnost dělá jen poťouchlý mimozemský mazlíček, přechytračený palubní počítač a inteligentní termonukleární bomby, náležitě podepsala. Ústředním hybným prvkem vyprávění tak zůstává otázka, jestli vůbec něco dokáže hrdiny vytrhnout z letargie. Po šedesátých letech ve znamení nadšeného i vystrašeného snění o tom, jaké to bude, až se lidstvo vydá do kosmu, přišel film, který ukazoval, že i mimo naší hvězdnou soustavu na člověka čeká leda rutina, otrava a vyhoření. Ačkoli obvykle bývá Temná Hvězda vyzdvihována především jako režijní debut Johna Carpentera, nejen v rámci sci-fi kinematografie má zásadnější váhu fakt, že se jedná o scenáristickou prvotinu Dana O'Bannona. O pět let nato se jeho jméno objevilo v titulcích milníku sci-fi Vetřelce, se kterým starší snímek vykazuje mnohé paralely. Jen zatímco v pozdějším hitu slouží každodenní životy skupiny vesmírných dělníků jako výchozí kulisa pro znepokojivý horor, tentokrát jsou rozvedeny do poťouchlé vesmírné variace huličských komedií. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Štyria hipisáci ( plus jedna zmrznutá mŕtvola ) na ceste vesmírom. Snímok sa občas javí tak, ako keby boli samotný tvorcovia a herci pod nejakými návykovými látkami. Ponúka však obstojnú čiernohumornú sci-fi zábavu s vizuálnou stránkou poplatnou rozpočtu ( mimozemský tvor v tvare nafarbenej nafukovacej lopty ). Badať tu aj zárodky VOTRELCA. (16.03.2011)

První celovečerní film John Carpentera a dalo by se říci ještě tak trochu studentský a poloamatérský, takže nečekejte žádné super triky, právě naopak špatné (ale na tu dobu a hlavně rozpočet to zas tak příšerné není). No bavil jsem se u toho slušně, navíc když připočtu asi nejlepšího mimozemšťana v celé filmové historii vůbec (zákeřný nafukovací balón s kachníma nohama) míň než 4* dát nemohu. (07.11.2008)

V mračnech vesmírného prachu a mlhovinách, parseky daleko, tam poletuje loď Dark Star. Temný úkol v temném vesmíru plní potemnělé duše astronautů - ničit planety a nesledovat zmar svého života. Vraždit čas. Obejmout stereotyp. Vždyť stereotyp sice smrdí, ba páchne nudou, ale jeho náruč je hřejivá náruč jistoty. Proč hledat vzrušení, proč hledat inteligentní život, když jsem na nezničitelné reznoucí koleji cesty od zničené planety ke zničené planetě? Vzrušení patří do snů, možná na Zem. Sem patří škodolibý smích, zmar, špína a prázdnota, kterou je třeba učinit ještě prázdnější. Během dvaceti let mise, se jim zdařilo vyprázdnit vesmír od 19 planet a 4 osobností. A vlastně ještě jedné osoby. Rozklad vesmíru a rozklad sebe sama. Jen bomby jsou svěží a odhodlané - jen ony opravdu žijí... (03.02.2009)