The Scarlet and the Black
Réžia:
Jerry LondonKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Ennio MorriconeHrajú:
Gregory Peck, Christopher Plummer, John Gielgud, Raf Vallone, Kenneth Colley, Walter Gotell, Barbara Bouchet, Angelo Infanti, Michael Byrne, T.P. McKenna (viac)Obsahy(1)
V roce 1943 sílí údery proti nacistické třetí říši a Řím, resp. neutrální Vatikán, se stává útočištěm tisíců uprchlých válečných zajatců, Židů a hledaných odbojářů. Irský kněz, vatikánský právník a diplomat, chráněnec kompromisnického papeže Pia XII. monsignore Hugh O´Flaherty organizuje ve spolupráci s italským odbojem úkryt pro všechny pronásledované. Dramatickou situaci vyhrocuje nástup nacistického fanatika a pragmatika plukovníka Herberta Kapplera do funkce policejního velitele Říma: židovská komunita je pod příslibem ochrany okradena o zlato a deportována, vyhlášení výjimečného stavu umožňuje masové zatýkání. Kappler záhy zjistí, že O´Flaherty je hlavou ilegální organizace a usiluje o jeho likvidaci, aby zlomil hnutí odporu. Pravověrný nacista a představitel křesťanské lásky k bližnímu se osobně střetávají na veřejnosti, gestapo strojí knězi léčky, on však bravurně Kapplerovi uniká, statečně chrání ohrožené přátele, poskytuje duchovní útěchu obětem fašismu (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (74)
Tak tohle je televizní záležitost? Klobouk dolů! 143 minut výborného antagonistického dramatu dvou silných osobností. Peck má navrch jako postava, holt katolická církev se s Třetí říší srovnávat opravdu nedá - ke konci se však zdá až moc dokonalý. (Jedinou slabou chvilku si prožije, když ho trápí svědomí kvůli pocitu pýchy.) Zato plukovník Herbert Kappler prožije skutečný pád moci a pocitu zodpovědnosti. K zahození není ani Pius XII. v podání majestátního Johna Gielguda. ()
,,CHODÍ DO NAJLUXUSNEJŠÍCH REŠTAURÁCIÍ, NA NAJLEPŠIE VEČIERKY. BUDE TO PRAVDEPODOBNE PLAYBOY V SUTANE." __ Už tunajšie 84% hodnotenie napovedá, že televízne korene tohto filmu mu v ničom nebránia, aby sa nemohol rovnať s hocakou kino produkciou. Zaujímalo by ma však, nakoľko je dej verný realite a nakoľko sa od nej odkláňa, pretože pri scénach Pecka v prestrojeniach dostáva veľmi odhľahčený, takmer komický rozmer. Vo väčšine deja sa však hrá na vážnu notu a v poslednej tretine aj na nervy diváka, ako je to pri scéne, kedy Peck stojí takmer na hraničnej bielej čiare, zatiaľčo Plummer na neho miery puškou čakajúc, či sa ju odváži prekročiť. Veľmi ma tiež zaujalo, ako sa kontroverzne prijímaný pápež PIus XII. v podaní sira Johna Gielguda snaží ospravedlniť svoje tolerovanie nacizmu ako nemožnosť ohradiť sa voči nemu. Veľké kvality filmu zosobnené najmä v silnom príbehu a hereckých výkonoch sú doplnené zaujímavým filozofickým finále v Koloseu a už tradične výbornou hudbu meastra Morriconeho. (885. hodnotenie, 66. komentár k filmu) ()
Skutočné, založené na faktoch, veľmi dobre prevedené, zaujímavé pre širšie publikum a herci proste skvelí. Klasika, ktorá nesklame, s majstrovskou scénou v Koloseu a hoci je to TV film, nevadí ani nízky rozpočet. Je výborné, že takéto skutočné, no málo známe príhody z dejín, vedia vyplávať skrze literatúru a film na povrch. Pretože spomína sa na generálov a iných vrahov, ale na skutočných hrdinov sa história veľmi často vykašle. ()
Moji dva oblíbení herci z té staré gardy, kde co si za roli neuhráli, to neměli. Charizmatický Gregory Peck jako monsignore ve Vatikánu, a jeho protivník, jako skála tvrdý Plummer, na straně okupantů nádherného, věčného Říma. Za sebe mohu říci, že postava původem irského duchovního je jedna z mála, před kterou bych se mohla, jako před zástupcem církve, sklonit. Pomoc uprchlíkům gestapu pod nosem, zapojení do charity, která ve spolupráci s ostatními Italy zachránila na jejich území mnoho životů, za pomoci odvahy, inteligence, ale také lstí a důvtipu. Ta pátá hvězda je za neuvěřitelnou hudbu Morriconeho, jež podtrhovala úplně všechno, strach, nebezpečí, gestapo, spolu s prolínáním velebení chrámů a dále, ač se to někomu líbí, či ne, za dabing, který byl v podání Bartošky a Rösnera prostě skvělý. ()
Alternativa k Hochhuthově kritické reflexi úlohy papežství za druhé světové války (ÁMEN, NÁMĚSTEK) kupodivu neruší prvotní pohled německého antifašistického dramatika; doplňuje jej naopak a dále rozvíjí. V dvojí konfrontaci mizí z našeho nazírání černá a bílá, a nastupuje celá škála alternativních barev. Měl bych - také budu - pět ódy na mimořádný výkon svého oblíbeného Gregory Pecka (tehdy 65letého), paradoxně však začnu Johny Giegoldem a jeho neméně skvělým výkonem v roli papeže Pia XII. (1939-1958), v němž z majestátu bílého ornátu prosvítá živý, zranitelný, pochybující, mýlicí se člověk, aniž by přitom ztrácel cokoliv z charizmatu božího náměstka (právě tím ze do jisté míry vysvětlit věcně až protikladná hodnocení pontifikátu kontroverzního papeže). Na tento třetí, vrcholový bod pomyslného základního kompozičního navazuje základna, duel dvou stále lidských a přece současně černobíle zlo a dobro ztělesňujících historických postav – irského preláta Hugha O´Flahertyho (1896-1963) a esesáckého plukovníka-zločince Herberta Kapplera (1907-1978), velitele německé policie v Římě na přelomu let 1943-1944. Historie 4 000 zachráněných lidských životů nejen židovských, ale i válečných zajatců a dalších utečenců, jimž se podařilo proniknout na v tomto případě spásnou vatikánskou neutrální půdu, je sama o sobě souborem pozoruhodných příběhů. Zasedání neformálního výboru organizátorů, riskujících vlastní životy, ale i životy všech členů jejich rodin, rámuje suchý keltský humor Keltoameričana Pecka, jehož sugestivní, s nadhledem pracující civilně odlehčené herectví dodalo neuvěřitelný „svatozářový“ nádech nejen postavě erinského řeholníka, ale celému filmu vůbec. Plummerův výkon, rovněž zářivě zdařilý, naznačuje rezidua lidských nedodělků v duši válečného zločince a pokrytce Kapplera. Umožňuje pochopit psychiku těchto mystizujících zabijáků, vrahů a gangsterů s vypjatou uměleckou důsledností a přesvědčivostí, kterou vidíme jen velmi vzácně. Stejně dobře jsou zvládány i epizodní úlohy dalších herců. Zdařile individualizovány jsou i postavy v německých uniformách (scéna, v níž Peck přihlíží zatčení jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, je rámována suchým výrokem velícího německého důstojníka, aby se do věci nepletl a s námitkami šel za Kapplerem). „Samozřejmost“, s jakou je toto teatrum mundi rozehráváno, i suverenita, která je stejně jistě vede ke konci, ukazuje na pronikavé kvality nejen Butlerova scénáře, ale a zejména Londonovy režie. Dobré základy znamenají zpravidla i dobré výkony. Účin filmu přitom získává jakoby nečekaně další rozměr: mimořádně zživotnění a téměř „světskou“ humanizaci katolického dogmatu. Zdánlivě odtržená slova přikázání, zasazena do civilně pojatého Peckova projevu, získávají na síle a přesvědčivosti. A s nimi i katolická církev jako taková. To, co je opravdu podstatné, má však těžiště jinde. V silném, důvodném diváckém zážitku, v neobvyklém pohledu na postupně zapomínanou válku, na její hrůznosti, ale i její humanistické přesahy. To vše v rámci, který jde daleko za obvyklé vymezení „pouhého“ televizního filmu. () (menej) (viac)
Galéria (9)
Zaujímavosti (12)
- Postava generála Maxe Helma (Walter Gotell), Kapplerova (Christopher Plummer) nadřízeného, je rovněž skutečná. Jmenoval se Karl Friedrich Otto Wolff a byl generálem Waffen-SS, nejvyšším velitelem SS policie v Itálii a třetí nejvýše postavenou osobou v SS obecně. Na konci války dosáhl vyjednáváním s americkou tajnou službou v Itálii příměří. V norimberském procesu byl odsouzen nejdříve ke 4 letům vězení, později k dalším 15 letům za podíl na genocidě italských Židů. Po 5 letech byl však ze zdravotních důvodů propuštěn a zemřel v Německu v roce 1984 ve věku 84 let. (NinonL)
- Počas výkonu trestu vo väzení sa Herbert Kappler (Christopher Plummer) rozviedol so svojou prvou manželkou a oženil sa so svojou zdravotnou sestrou Anneliese v roku 1972. V roku 1975 mu diagnostikovali rakovinu. Keďže ho úrady odmietli prepustiť, Anneliese v roku 1977 vyniesla Kapplera z väzenia vo veľkom kufri (v tom čase vážil menej ako 50 kíl). Utiekli do západného Nemecka, kde Kappler zomrel o šesť mesiacov neskôr. (Arsenal83)
- Jedna z troch príležitostí vo svojej kariére, v ktorej si Sir John Gielgud zahral pápeža. Ďalšími dvoma boli Boty svatého Petra (1968), kde stvárnil fiktívneho pápeža Pia XIII. a Alžbeta (1998), kde stvárnil skutočného pápeža Pia V. (Arsenal83)
Reklama