Caligula

Alibistické 3* s tím, že tentokrát se mi nepodařilo jednoznačně rozlišit, jestli je film pouhou provokující exhibicí, kdy tvůrci spoléhali na fakt, že stačí naplnit 156 minut filmu asi tisíci záběry na nahotiny a brutalitu a zbytek se udělá sám. Nebo jestli je to dokonalý a pravdivý odraz doby a tamních zvrácených poměrů. Zůstala jsem s názorem na půl cesty mezi oběma možnostmi. Jedna věc je ale jasná - Malcolm McDowell podává vynikající výkon, jasně zastiňuje všechny ostatní a hlavně jemu jdou moje tři hvězdy. (02.02.2012)

Co je člověk a jaká je jeho povaha? Je to tvor, který se obléká, aby dal najevo, že není nahý, a který se obléká, aby se obnažoval. Tvor, který se vždy nutně pohybuje na hranici normality. A co ještě? Postavy caligulovského theatrum hominis buď souloží nebo o tom mluví, mnohem víc je však zajímá moc a přežití. A pokud sex, tak většinou buď jako jedna složka bezmezné opulence a nenabažitelnosti požitky nebo opět jako nástroj moci. A Botička se bojí smrti, infantilně miluje svou krásnou sestru, rád si hraje a chce se být bohem. Zkouší, kam až se dá zajít a je dokonalým vtělením bezohlednosti. Brakový pornograf Tino Brass vytvořil opulentní dílo, zdařile ambiciózní nejen co do útoku na hranici mezi uměním a pornografií, ale i pokud jde o myšlenkový a meditační potenciál a jemuž se adekvátností titulní postavě a jí příslušnému espritu vyrovná asi málokterý historickobiografický snímek. Není to ani přiblblé péčko, ale ani z těch pohříchu obvyklých "seriózních" historizujících obrázů, v nichž dávné postavy prezentují politické a společenské myšlenky druhé poloviny 20. století. Kazí ho jen jedna věc: Ať mi nikdo neříká, že nemohlo být místo těch implementovaných penthausových štětek sehnáno pár ke všemu ochotných no-name rádoby héreček, které by byly schopny zhostit se jejich "rolí" aspoň trochu na úrovni. Než i přesto jsem Brassovi vděčný. Jo a taky Claudius byl dost trapný, ale to už musíme přičíst interpretaci dějin z hlediska Caliguly boha. (26.06.2011)

Ve své době šokující dílo, které se s úspěchem vzepřelo přežívající prudérii, nenechá nikoho - jak se zdá - lhostejným i dnes. Míra drastičnosti nebo naturality těch nebo jiných scén je vždy relativní, je dána jako výslednice a průsečík mnoha různorodých východisek a parametrů. Mluví-li se o antice jako o době, která měla odlišná hodnotová východiska, ve své praxi se vyznačovala větší tolerancí vůči deviacím naší doby, byla přirozenější, smyslnější atd., nemůže to filmař, který chce být práv svému tématu, ignorovat. Je míra sexuality, použitá o patnáct let později v POSEDLOSTI, větší, přiměřenější, věcnější, milostnější, umělečtější? Oproti Pasolinimu představuje CALIGULA ne krok, ale skok vpřed. Milostné scény v mně dostupné kratší verzi jsou pojaty cudně, ale ne prudérně; přitom nejsou tím nejdůležitějším. Daleko drastičtější je popravčí válečný stroj, stínající hlavy jako hlávky na řepném poli, skvěle vystižen je chlípný, avšak ne senilní pedofil Tiberius, mnohem přesvědčivější je scéna, v níž si Caligula zálibně opakovaně prohlíží sebe sama v odrazu zrcadla césarský prsten, který právě serval z prstu svého vzdáleného prastrýce (s genealogickými poměry v klaudiojulijské dynastii, vyztuženými hned celou řadou adopcí, to opravdu není jednoduché). To všechno by bylo nepředstavitelné bez skvělých hereckých výkonů počínaje hlavními rolemi (pro mne počínaje Theresou Ann Savoyvou v důležité roli Drusilly). Srovnáme-li tento film s televizním seriálem JÁ, CLAUDIUS, líčícím život Caligulova strýce a pokračovatele v čele Římského impéria, vidíme celou řadu návazností a shod přes odlišně pojímaný výchozí index prudérie. Zdá se, že lépe odpověď na otázku, položenou přímo i nepřímo v úvodu tohoto komentáře, formulovat nelze. I hnus má svou filmovou krásu, i přesnost v nechutnostech svou nezastupitelnou vypovídající a zobrazující hodnotu a i psychická choroba může přes tisíciletí, jež uplynula od doby, kdy se odehrála, ve filmu, který zanedlouho dovrší své třicetiny, uchovávat svou mimovolnou působivost a odstrašující přitažlivost. I to může být - a v mnoha případech také je - nadčasovostí. (22.06.2008)

Vizuálně nesmírně působivé, ale přesto zcela nepřesvědčivé. Caligulovi nepomůže výborné herectví ani množství rafinované, ovšem taky perverzní a dekadentní erotiky. Všechno je spíše pouze efektní a nakašírované, ovšem uvěřit tomu nelze. A to nemluvím o tom, že ani použité kostýmy, výprava nebo ty úžasné interiéry nemají s historickou realitou mnoho společného. Problém je už v tom, že všechno to, co nám Tinto Brass s takovou samozřejmostí servíruje smrdí pozérstvím a neuvěřitelností. Stačí použít prostou logiku, aby to v některých chvílích vyšlo najevo dosti jasně. Třeba jenom ty chlípně přichystané špehýrky v ložnici císaře... Seriál Já, Claudius dané téma rozehrál daleko přesvědčivěji, přestože měl k dispozici podstatně menší rozpočet a navíc nebyl věnován zdaleka jen Caligulovi... 5/10 (13.12.2008)

Viděl jsem verzi, která čítá 103 minut. Když to vezmu tak či tak, "Caligulu" bych erotickým filmem nenazýval. Objevuje se zde sice hodně nahých a erotická atmosféra je chvílemi dosti patrná, jedná se všehovšudy o historický film. Tinto Brass se od původního - 156 minutového snímku distancoval, protože bez jeho zásahů a vědomí do filmu pustili spoustu pornoscén, které měly s dějem pramálo společného. Ta 103 minutová verze je zřejmě ta podle režisérových představ. Snad jediný film s vyšší ambicí od tohoto tvůrce neškodných eroťáků a prasečinek. Skvělý Malcolm McDowell - myslím si, že si režisér nemohl vybrat do hlavní role nikoho lepšího. "Caligula" je prostě historický film, který se s ničím netají. Takže pokud vám nevadí pár obnažených pohlavních orgánů, grupnsex a k tomu pár useknutých hlav, máte šanci, že se vám bude film líbit. Ale prostě žádný kentus nečekejte, není to odvážnější než seriál "Řím". 80%. (21.06.2008)