Nokemonotači no joru

The Tale of Outcasts už do prvního dílu tak silně tlačí na pilu ve snaze vyvolat u diváka nějaké emoce, až to pak vůbec nefunguje, a nakonec jediným dílem, který u mě dokázal způsobit nějaké dojetí, byl ten třetí s Harriet a Morim, který však byl v rámci celého příběhu spíš jen takovou samostatnou vedlejší linkou. Hned na začátku jsem si připadal, že se asi dívám na Andersenovo „Děvčátko se zápalkami“, ale někdo tu evidentně moc neuměl pracovat s atmosférou, a tak všechna ta příkoří vypadala strašně strojeně a jejich stupňování mi přišlo dělané také jen na efekt. Zaujalo mě tu však ono pouto mezi Wisterií a Marbasem a byl jsem zvědavý, jak se s ním bude pracovat dál. Pak přišel již zmíněný třetí díl, který mě dokázal oslovit, uvěřil jsem, že mě seriál dokáže emocionálně nějak zasáhnout, že bych se tu mohl i bavit. Měl jsem i jistou představu, že to nyní bude o tom, jak hlavní dvojice putuje po zdejším světě, kde potkává různé další démony s neobvyklými problémy, s kterými jim pomůže a díky tomu se pak bude upevňovat jejich vzájemné pouto. A ono to tak i z části bylo, ale s každým dalším novým démonem se seriál zabýval až příliš dlouho, snažil se kolem všeho budovat co nejsilnější drama, které ale opět působilo strašně strojeně, nefungovalo a já se nudil. Navíc jsem v tomto seriálu viděl asi toho úplně nejnudnějšího a nejzbytečnějšího Sherlocka Holmese. Dokonce i samotné finále jsem víceméně jen dojel na setrvačník a ani mému dojmu příliš nepomohlo, že mě zaujal způsob, jak tvůrci v předposledním díle vymysleli vývoj Wisteriina charakteru. Pro mě The Tale of Outcast tedy nakonec zůstává jen další průměrnou sérií v zimní sezóně, i když se mi docela líbila animace a hudba. 5/10 (02.04.2023)