Sindibád

Kultovní maďarský film je adaptací povídek Gyuly Krúdyho. Hlavní hrdina v něm zažívá nespočet dobrodružství, ale o velké části z nich ve skutečnosti jenom mluví nebo sní. Kameraman Sándor Sára v tomto filmu dokazuje, že spektrum jeho možností je široké a že si dokáže poradit i s filmy méně realistického ražení. Populární herec Zoltán Latinovits se svojí role zhostil na výbornou, ale film jako celek mi příliš nesednul. Užíval jsem si netradiční asociativní střih i zajímavou kameru, ale děj mě nezaujal a po skončení projekce jsem si uvědomil, že k němu mám naprosto nulový emociální vztah. (20.02.2012)

Ukázka dialogu: "Mými druhy jsou smaltované dostavníky" - "Žáby, hadi a křečci vidí počasí dopředu" - "Ano, pouze rovní muži nevidí zítřka.".....Dáva vám to smysl? Že ne? A takových slovních perel je film plný od začátku do konce. Vyprázděná narace s hezkými obrázky, kdy prošedivělý muž středního věku prochází městem a byty se secesním nábytkem a ženské protějšky se mu nabízejí bez rozmyslu, jak zrovna tvůrce napadne. Sááákryš a to jsem si myslel, že jsem artově založený a pocitové filmy jsou moje krevní skupina. No nic, popojedem. Aťžijou smaltované dostavníky! (23.07.2012)

Melancholický příběh z počátku 20. století podle povídek Gyuly Krúdyho - titulní hrdina potřebuje neustálý pohyb, změnu, intenzivní prožitek, například v náručí žen. Stejně jako vyhasínají uhlíky ve statických záběrech, vyhasíná i milostný a životní elán Sindbáda. Film okouzlí jedinečnou atmosférou, nezapomenutelná je scéna z restaurace, kde Sindbád požije morkovou kost ("horkou jako srdce milenky") s papričkou, masovou polévku s chilli paprikou a bažanta s okurkou a bramborovou kaší. (21.07.2005)

Již popsaná, vysoce estetická forma, je věcí první. Nádherná kamera i výprava. Všechna čest geniální sekvenci jezení, kde se mi dělalo špatně jenom na detailní záběry rosolovitých pomazánek a následném uvědomění, že Zoltán Latinovits (společně s Andrásem Kozákem nejvýraznější maďarský herec) to sežral všechno najednou. A věcí druhou je stránka zvuková, textová - jak skvěle vyzní hláška "Zabiju tě" v takové hyperstylizaci. Ve své podstatě je Sindibád neskutečně smutným filmem - vědomí, že opravdová láska s velkým L nikdy nepřijde a zklamání míchající se s naprostým vyčerpáním po zjištění, že hledáním lásky strávil Sindibád celý život. (31.07.2012)

Adaptace povídek velmi psavého maďarského dekadenta a impresionisty Gyuly Krúdyho (v češtině vyšel výbor Příběhy Sindibádovy a román Červený dostavník), velkého milovníka tajemna, žen všech druhů (samozřejmě záběr z bordelu), všech ročních období i dobrého kvalitního jídla. Vše toto se ve filmu objevuje v podmanivě malířských kompozicích doby secese a rané moderny, kde hrdina - stylizován do postavy z Pohádek tisíce a jedné noci námořníka Sindibáda, přenesen do tehdejších Uher (to jest i dnešního Slovenska), putoval krajinou, která ho zanesla i na katolickou pouť (krásné záběry věřících stařenek). (12.08.2010)