Letné svetlo a potom príde noc

Minimalistická severská melancholie, která plyne s podobnou intenzitou jako život, o němž vypráví. Poetika islandského venkova propojená  běžnými, a přesto v dnešní době možná lehce vzdálenými osudy skupiny lidí šimravě mrazí. Je působivá, ačkoliv nepřekvapí. A je působivá, ačkoliv se o to nesnaží. Dějem, který se ponuře sune dopředu, otáčí jen chladně vykreslené vztahy mezi postavami. Je si komunita žijící uprostřed ničeho blízká, nebo vlastně jen strašně osamělá? (30.09.2023)

"Islandská krása", ktorá je taktiež filmom so skupinovým hrdinom, avšak postavám je venovaný rovnomerný priestor, takže niektoré občas aj na dlhší čas opustíme. Niekoľkí muži v strednom, ale aj vyššom veku dostanú klasickú, ale aj neklasickú krízu tohto typu obdobia života muža a každý ju prežíva a rieši inak. Inými slovami im prepne. Niekomu menej, niekomu viac, niekomu maximálne možným spôsobom. Film príjemne odsýpa aj rýchlo plynie, avšak pokiaľ existuje dramaturgická poučka, že náhody by mali tvorcovia dávať na začiatok príbehu, tak tu je zásadne porušená a ide aj o dôvod, prečo nakoniec nehodnotím tak, ako som po celý čas zamýšľal. Metafora s hviezdami, ktoré sa zdajú na oblohe tak blízko, ale predsa sú si medzi sebou tak vzdialené, ako aj ľudia na Zemi, je výstižná. 70% (10.01.2024)

Tři s bídou. Film je povrchně laskavý, překapávající touhou mile uspokojit všechny diváky osciluje mezi místy značně trapnou (nikoli správně ujetou) komedií a nostalgií (drama se tu ve skutečnosti žádné nekoná), přičemž ve všech polohách mu místy ujíždí základní logika (nebo ji neřeší, což ale není sympatické). Scénky utkané z prověřených klišé se k sobě řadí na střídačku bez pevnější struktury i širšího kontextu a do ničeho s hlubším přesahem se nespojí, postavičky, chvílemi karikatury, chvílemi ani to ne, zůstávají dostatečně obecné a málo prokreslené, aby člověku nepřirostly k srdci a mohly tak bezpečně ilustrovat paušální věčné uklidňující pravdy lidového pfilosophování, jako že jsme všichni specifickým tónem v souzvuku všehomíra. Po celou dobu sledování mě tahle utilitární, nezávazná a nejistě rozkolísaná nota filmu především iritovala, a to tak moc, že bych mu čistě za osobní dojem z fleku dala hvězdy jen dvě. Autora předlohy, slavného spisovatele přezývaného islandským McCarthym, jsem nečetla, ale tenhle film má k McCarthymu stejně daleko jako Krteček k Erbenovým baladám a působí spíš jako něco narychlo zflikovaného lehce podroušeným Hřebejkem. *** Mnohem krásnější a silnější islandské filmy, které přesvědčivě sledují existenciální rozměr lidské existence i specifika islandské přírody a společnosti, jež v něm hrají zásadní roli, a mají tím rozhodně blíž i k McCarthymu, jsou např. filmy nově vycházející hvězdy režiséra Guðmundssona, od něhož speciálně doporučuju krátkometrážní Údolí velryb  (ke shlédnutí zde) a první celovečerák Krásné bytosti (2022), nebo pro mě zatím ničím nepřekonaný vrcholný islandský snímek Ada, nádherná a fantaskní balada o všem, o čem Letní světlo chtělo být, ale nebylo. Odlehčenější a komediálnější převedení islandské existence a současné společnosti do filmu, které ale vůbec nepostrádá hloubku ani konzistenci ani ilustraci tíživé bezvýchodnosti, pak přináší Žena na válečné stezce. Při vědomí síly těchhle kvalitních filmů pak Letní světlo ztrácí ze svého iluzorního lesku zábavné cetky jen o to víc. *~ (01.08.2023)

Islandská kinematografie mi sedne, a tenhle film měl všechno, co jsem očekávala. Občasné záběry na přírodu a prostředí, dotvářející atmosféru, a stranou nezůstalo ani nebe plné hvězd. Postavy civilní, prostě lidi co vypadají a reagují jako lidi, spíše citlivější charaktery, dobře propracované včetně vyjádření motivace, takže se jejich vývoji dá většinou věřit. Postupné propracování se k sounáležitosti a absence sobectví dává tomu filmu pozitivní koncovku. Řekla bych, že ten film sedne spíš  nám, citlivějším povahám. (07.10.2023)

„Láska je nejsilnější prvek. Síla, která otáčí kolem života a chrání nás před pádem do šedivé propasti marnosti.” - „Někdy je zítřek tak daleko, že nikdy nenastane.” +++ Bohužel jsem chvílemi měla pocit, že nikdy nenastane konec tohoto lehce ujetého dramatu. Hemží se to tady nadčasovými pravdami, které probíhají v gigantických rozměrech všehomíra. Nic proti tomu, ale to pospojování jednotlivých příběhů mi nepřipadá úplně šťastné. Ve výsledku pak jde spíše o takové trochu smutné rozjímání o životě a smrti. (60%) (15.02.2024)